Strach a zvládání nebezpečí


to jsou dvě věci, které u někoho spolu velmi těsně souvisí a u někoho ne.
  • Nebezpečí je objektivní stav na vodě, závisející na mnoha faktorech - na překážkách a stavbách v toku, na množství a typu proudění vody, kondici a vycvičenosti posádky, bezpečnostní výbavě, typu lodi atd.
  • Strach je subjektivní pocit, který nám pomáhá nehazardovat se zdravím a se životem

Pro jízdu na těžké vodě, na výcvik pro turistiku i slalom je nutné se postupně propracovat k tomu, že strach máme právě tam, kde hrozí nebezpečí.

  • Při vjezdu do válců, vln, při průjezdu velkých peřejí při (především organizovaném) výcviku je nebezpečí velmi malé a proto je potřeba se od strachu oprostit. Neříkám, že v těchto případech se nemůže nic stát, ale to bychom na vodu nemohli vůbec. Bezpečnostní pomůcky beru jako samozřejmost. Pak už je strach jen kontraproduktivní, způsobuje zbytečné problémy a potenciálně větší nebezpečí. Vodák se musí odhodlat a prostě “do toho vjet”. Velkou podporou psychiky je zvládnutí eskymáckého obratu.
  • Při sjíždění především jezů a dalších umělých překážek, zimních řek, řek se sifony, u překážek podtékaných vodou, při jízdě bez odpovídajícího vybavení a při jízdě terénem neodpovídajícím zkušenosti posádky vzniká opravdové nebezpečí. Zde je strach žádoucí, ale je potřeba se bát včas a ne až se dostaneme do krizové situace.

Problémem začátečníků je to, že nebezpečí nepoznají nebo z něj nemají odpovídající strach a zbytečně riskují.
Problémem začátečníků i středně pokročilých je to, že jejich nácvik není dostatečně intenzivní, protože se bojí zbytečně.

Cílem zkušeného vodáka je rozeznat opravdové nebezpečí a nebát se při nácviku zvyšovat obtížnost jízdy na divoké vodě.

Takže nejdůležitější pravidlo ke zdokonalení na divoké vodě, které je potřeba uplatňovat i při výcviku dětí, je toto:

Nebojte se, donuťte se (nebo ty, které trénujete) vjet do proudu, do vln, do předem prohlédnutého místa, které převyšuje obtížností vaše dosavadní projeté terény. Speciálně se nebojte zespodu z vracáku vjíždět do pořádně tekoucí vody. Opakujte tyto jízdy a jezděte víc a víc za hranici svého strachu. Když dodržíte zásady náklonů a záběrů popsané v předchozích kapitolách, zvládnete takto stále těžší terén bez problémů.

Naopak nepřipravený vjezd do obtížného místa, například do jezu, splácnutí dolů, kdy se nezkušení nebojí, při úspěchu se hrdě natřásají a při neúspěchu se někdy nestačí divit, nezvyšuje schopnosti sjet obtížný terén ani o chlup.



Prvně děti musíme přesvědčit, aby se nebály tam, kde nehrozí nebezpečí. Jezy mohou využít k tomu, aby se nenechaly vyvést z míry a aby pádlovaly správným záběrem po celou dobu průjezdu. Ema tvrdí, že na této fotce nekřičí, ale zpívá.

Návrat na začátek stránky