Praxe kanoisty
Sjet celoročně sjízdnou řeku v ČR většinou nepřináší pro zkušeného vodáka nic nového, někteří proto vyrážejí za hranice, poměrně krátce si užijí jarní vodu, pak se mohou vypravit na přelidněná pouštění z přehrad, jejichž vrcholem jsou určitě srpnové Čerťáky. To je všechno krásné a přináší to mnoho zážitků, ale občasným sjetím nějakého, třeba i těžšího terénu, se techniku nenaučíme. Naopak se dá říct, že na vodě, která je svou obtížností na hranici našich možností, se v některých prvcích techniky spíš zhoršujeme. V této škole probíráme, jak techniku zdokonalit, a to vyžaduje využít celosezónně dostupné terény k pravidelnému nácviku. Můžeme využít celoročně sjízdné řeky, někdy i ty značně “profláknuté”, ale pro nácvik je nebudeme sjíždět dolů, stačí jen jejich krátké zajímavé úseky. Zde se připravíme na situace, kdy musíme okamžitě zastavit v proudu, vypádlovat proudem táhnoucím do nebezpečí nebo když zůstaneme viset ve válci... Proto ježdění sem a tam na jednom místě může být zábavné a je to i průprava na zvládnutí složitějších situací.
Strategie jízdy na opravdu těžké vodě je dobře popsaná
v dalších publikacích, od lidí, kteří narozdíl ode mě sjeli snad úplně všechno. Také popisy konkrétních řek hledejte
na serveru Řeky.cz nebo v tištěné verzi a
na stránkách Hydromagazínu, zde se věnujeme obecné technice a příklady z konkrétních míst jsou opravdu jen příklady. Pro kanoisty-potokáře dodejme, že deblovka se sice mnohem pomaleji otáčí před neprůjezdným místem než kajak, ale zase je možné se lépe odstrkovat od břehů a ode dna, snadno se připlácneme na palubu při podplouvání stromů a pádlem nepročesáváme koruny vrbiček. Problémem je délka, sám jsem zlomil jednu slalomku, když jsem si neuvědomil, že Punkva je na otočení příliš úzká.
V této kapitole si tedy probereme, jakým způsobem se má posádka C2 zdokonalovat a jak zvládnutou techniku může využít.
