Jízda na těžší vodě na C2


Většina vodáků si myslí, že čím těžší vodu budou jezdit, tím víc se zdokonalí. To většinou není pravda. První věc je posouzení toho, co je těžké a co je nebezpečné, to ještě může být velký rozdíl. Dále je mnohem těžší na méně divoké vodě projet danou trasu než se jen nechat spláchnout dolů peřejemi. To je zvlášť důležité pro ty, co mají špatně nastavený poměr dovednost/ego a dokazují si, že něco sjedou. Extrémním případem je sjíždění jezů, které samo o sobě nepředstavuje žádné umění a vodáčtí plácalové si jím dokazují, že se nebojí. Naopak, komu jde o bravurní zvládnutí libovolného terénu a ne o čárku, že sjel támhle čtyřku a jinde pětku, musí trénovat na vodě o jeden až dva stupně lehčí, než jakou bezproblémově sjede rovně dolů.

Když dáte dohromady všechny probrané techniky, tedy záběry, řízení, náklony, správné sledování trasy, eskymácký obrat, je to dobrý základ pro to, abyste se mohli vydat na těžkou vodu.

K tomu budete potřebovat navíc ještě pár věcí:

  • Bezpečnost - kvalitní vybavení, správná velikost a správně utažené.
  • Parta - někdo, kdo vám pomůže v případě problémů.
  • Příprava na terén - musíte vědět, co vás na těžké vodě čeká, nastudovat to od přátel, z webu, nejlépe sami projít a prohlédnout nejobtížnější místa.

Pravidla průjezdu válci a vlnami:

  • Do válce pádlujte co nejvíc, při průjezdu se mírně zákloňte a pořád pádlujte
  • Rozpočítejte si záběry tak, aby záběr nikdy nevyšel do jámy, jak se říká “žumpy”, zabrat se musí na vrcholu vlny, válce.
  • Když padnete do válce bokem, je to docela loterie - když se nahnete po proudu, vlna vás může zastavit a cvaknete se po proudu. Když uděláte náklon proti proudu směrem k válci, válec vás může cvaknout směrem proti proudu standardním “podtržením” lodi (viz Kučera-Bátik na German Open 2009)

Zde je pár subjektivních postřehů k celkové strategii při jízdě na deblu:

  • IMG_1875
    Na vodnaté řece při dodržení všech pravidel a technik, které jsme probrali, sjedeme takovou vodu lépe, než kajakáři, protože debl nemá takovou tendenci zůstat ve válcích nebo jít do kotrmelce pozadu.
  • Trochu horší je to na kamenitých tocích s nutností kličkovat. Deblovka s dírami na koncích, která najede středem na kámen, to je opravdu špatně. Na C2 s otvory u sebe můžeme překážce vyhnout lépe, když jsme k ní bokem, tak jedním nebo dvěma záběry se posuneme v příčném směru o tolik, že kámen zůstane za úrovní zadního jezdce a ani případné ťuknutí do něj nezpůsobí, že by proud loď na kámen přitlačil.
  • Další problém je srovnat se s kajaky nebo nafukovačkami na jedné řece. Pro ovladatelnost deblu je potřeba s ním jet rychleji, takže pořád všechny předjíždíte. Jízda na dlouhém deblu s partou kajakářů znamená, že v úzkém řečišti je pořád dojíždíte, předjíždíte a vzájemně si zavazíte.
  • Otočit se napříč nad každým těžkým místem a pak do něj vjet nejde - na to je deblovka moc dlouhá, takže je potřeba do toho jít rovnou.


Děti v této škole ukazují techniku ve věku, kdy by na těžkou vodu jezdit neměly. Nespěchejte sami a děti také nenuťte do zbytečných rizik, na těžké vodě se totiž nikdo moc dobře jezdit nenaučí. Dejte si vodu o stupeň lehčí a na ní jezděte obtížnějším stylem. Je to i bezpečnější.


Návrat na začátek stránky