A jak to bylo doopravdy?



Poté, co mi Bill Endicott poslal svou verzi vzniku slalomové C2 jsme o tom ještě diskutovali. Divil se, že se ten vynálezce někam ztratil a nikdo neví, kde je. Zkusili jsme přes Kenta Forda kontaktovat archiv kanoistické federace a nalezli stopu. Johnny Evans se zúčastnil závodu na 1000 mil a měl k tomu asistenta jménem Ruby Madonia. Ten díky tomu, že nežije na stromě, ale dokonce má i telefon a mail, byl pro nás snadněji vypátratelný. A tak jsme získali návod, jak poslat dopis na ten strom. Nadšení Američanů bylo obrovské - na vynález lodi, zvané Amerika, jsou náležitě hrdí. Informace o vypátrání konstruktéra má být dokonce rozesílána členům federace. Tak zde je ten příběh i pro vás. Překlad je kompletní, poznámky a detaily ukazují na podmínky, jaké kanoisté tehdy měli.
Po nějaké době se podařilo sehnat fotky. Jsou unikátní: Historické záběry byly jen v negativech, takže je nikdy nikdo neviděl, pár dalších se našlo rozstříhaných v jednom albu. Jen fotografie srubu na stromě je ilustrační, vyfotit Evansovo bydliště se teprve chystáme...

Johnny Evans o vzniku slalomové lodi


Nadešel čas se zase vypravit do poštovního úřadu, možná, že mi přišla nějaká pošta. A je tady dopis od Kenta Forda s Luborovou žádostí o informaci o vynálezu C2 s dírami u sebe. Vynalezl jsem ji já? Ano, vynalezl, a dokonce jsem ji musel vynalézt dvakrát.





Na fotografii je Johnny Evans - ze svého domu na stromě vyjel na výlet...

Poprvé jsem přišel se svým vlastním návrhem, aniž bych věděl o francouzské C2. Podruhé jsme ji navrhli s Carlem Toeppnerem. Takže, vraťme se 40 let zpátky a podívejme se na to podrobněji.

Píše se rok 1969. Jsem členem kanoistické reprezentace USA. Mými disciplinami jsou C1 sjezd a C2 slalom s Benem Parksem. V týmu USA byl také Don Joffrey, který pádloval na C1 postavené v Southworks, měla velmi malý objem a daly se s ní podhazovat branky, ale jen občas. Splňovala přitom požadavky pravidel. To, co jsem viděl, jsem si důkladně zapamatoval.
Líbila se mi idea radikálního tvaru lodi a postavil jsem si svou vlastní C1 a se kterou jsem pak nikdy neprohrál. Byla to zábava pádlovat na takové lodi, ale někteří lidé tvrdili, že je hrozné, když je někdy celá loď pod vodou. Takové bylo myšlení tehdejší doby.
V letech 70-71 jsem závodil jen v USA, ale i na C2. Pak jsem se dostal do olympijské sestavy na C2 s Russem Nicholsem.


Na fotografii z mnichovské olympiády je (nebo spíš není) vidět Russ Nichols na háčku a Johnny Evans na zádi, ještě na lodi starého typu.

Když jsem se vrátil do Kalifornie, zmínil jsem se několika pádlujícím kolegům o myšlence přetvořit C2 na jakýsi druh velkého kajaku s malým objemem a schopností podjíždět branky.
Odezva byla ode všech záporná - viděli osobně neúspěšnou francouzskou loď na mistrovství v roce 1971.

Takže jsem pokračoval na lodi s dírami na koncích i v letech 73 a 74. S Carlem jsme začali jezdit koncem léta 74 tak úspěšně, že jsme usilovali o účast na mistrovství světa v roce 75.

Dvě zdánlivé maličkosti byly úpně zásadní:
První, že jsme bydleli v Mountain Ranch v Calaveras County, kde jme měli řeky Stanislaus, Mokelumne a Tuolumne Rivers hned u nosu
Druhá, že Carl byl automobilový inženýr a přišel z kajaku, takže nelpěl na designu tehdejší C2. Když nic, tak aspoň rozpoznal, jak těžko ty staré lodě točí. A to ani nezmiňuji ten těžký úkol pro háčka (což Carl byl) poznat, kde zrovna je zadek lodi.
Vzpomněl jsem si na svůj nápad z roku 1972 a Carl souhlasil, že to dávalo smysl. Jednoho dne jsme prostě vyřezali dva nové otvory do naší české C2. Loď tak měla čtyři otvory a my jsme si udělali dvě odnímatelná zakrytí, takže jsme na té stejné lodi mohli jezdit na koncích nebo u sebe. Trénovali jsme na divoké vodě a výsledek nás získal pro díry u sebe, takže jsme udělali novou loď založenou na tvaru východoněmeckého Hartungu, kombinovanou se snížením paluby. Otvory byly od sebe asi 20 palců (50 cm).



Na fotografii je vidět zmíněná česká deblovka s dalšími dvěma dírami. Mountain Ranch, Kalifornie.


Na této lodi jsme dvakrát závodili v severní Kalifornii, pak jsme se na východním pobřeží snažili kvalifikovat na MS ve Skopje. Chtěl jsem s sebou vzít i standardní C2, kdyby nový design nefungoval. Carl si myslel, že by nás to rozhodilo, kdybychom brali druhou loď. 5 měsíců zkušeností a výsledky na závodech prokázaly, jak dobrý ten design je. Na střechu auta jsme naložili jen jednu loď a tak jsme vyjeli.

Myslím, že kdyby tu stejnou loď vymysleli jiní, výsledek by byl jiný. Měli jsme unikátní styl záběru a techniky a to způsobilo zájem dalších amerických dvojic o tento nový styl a C2 s otvory u sebe. Za naši krátkou kariéru jsme pokazili jen jeden závod a to byl ten ve Skopje.


Hartung se dochoval i na českých vodách, majitelem tohoto krasavce je Vladimír Hejtmánek.







Reprezentační výsledky (kromě roku 1974 jsem byl na C2 vždy zadák):


C-1 sjezd .............C-2 slalom ................................1969—SP (Ben Parks)
C-1 sjezd .............C-2 sjezd ..................................1970, 71—Národní závody (Jim Stuart)
..............................C-2 slalom ................................1972 Olympiáda (Russ Nichols)
..............................C-2 slalom ................................1973 SP (Russ Nichols)
..............................C-2 slalom ................................1974 Ne mezinár. (Tom Johnson of Kernville, CA)
..............................C-2 slalom ................................1975 SP (Carl Toeppner)
C-1 sjezd ................................................................1979 SP
C-1 sjezd ................................................................1981 SP
..............................C-2 sjezd ..................................1989 SP (Dan Schnurenberger)


K - 1 ............................................................................ 1993 Finlandia Clean Water Challenge: 1,000 mil z Chicaga do NYC; na Seda Glider po většinu závodu. Dojel čtvrtý.


Na fotografii je Johnny na tisícimílovém závodu

Několik poznámek:

Proč trup lodi z Hartunga? Tehdy v USA nic lepšího nebylo.

V USA jsme vyhrávali všechny závody a někdy s velkým náskokem. Ten tvar trupu bychom ještě zlepšili, ale tehdy jsme na to prostě neměli finanční prostředky.

Smíšená posádka na C2 Gilmanová/Lyda měla při slalomech na Esopus Creek ve státě New York lepší výsledek než my. To bylo jemné připomenutí, že náš tvar lodi má ještě své meze. Trať byla na tuto loď velmi úzká, to jsme si ale tehdy neuvědomili. Byla podobná, jako ta ve Skopje.

Udělali jsme toho hodně v krátkém čase a za málo peněz. Po všech těch vítězstvích jsme se museli rozdělit. Carl se vrátil do Truckee a pracoval tam. Já jsem zůstal v Mountain Ranch a vyráběl jsem pádla. Neměli jsme mnoho kladné odezvy na náš design a tak jsme to vzdali, abychom se finančně vzpamatovali. Vůbec jsme nemysleli, že se našeho konceptu chopí další konstruktéři a že to bude mít za následek tak převratný krok v kanoistice.

Chuck Lyda váže Monitor na VW Brouka, vedle stojí Marietta Gillman a vpředu Johnny.






John Evans
Angels Camp, California






Já bych k tomu dodal ještě jedno vynalezení lodi s jezdci u sebe, kromě toho od Francouzů a dvojího od Johnnyho: V začátcích rychlostní kanoistiky se jezdilo na klasické “kanadské” otevřené kánoi a jezdci klečeli na jednom koleně velmi blízko u sebe, dodnes to tak rychlostní kanoisté mají. Když se závody začaly jezdit na divoké vodě, jezdili závodníci zpočátku stejným stylem, u sebe a na jednom koleně. Teprve potom se přesunuli na konce lodí a klečeli tak, jak je to běžné dnes. Na slalomových závodech ve třicátých a čtyřicátých letech bylo možné vidět oba způsoby klečení a rozesazení do lodi.