Jízda pozpátku
Opravdové couvání
Bill Endicott píše, že by posádky měly ovládat jízdu pozpátku stejně, jako jízdu dopředu. Myslím, že je to jedna z věcí, které se za poslední léta hodně změnily a dnes to už tolik neplatí. Se zrušením povinných zpětných branek (returek) ve slalomu se jízda pozpátku stává jen strategickým prvkem, kdy je někdy lepší kousek couvat, než dvakrát točit loď. Není už povinnou disciplinou.
Je ale několik důvodů, proč trénovat jízdu pozpátku i dnes:
• Jízda pozpátku na C2 má jeden zajímavý výukový aspekt - zadák a háček si vymění role. Tak se může háček stát aspoň na chvíli zodpovědným za řízení.
• Někdy je potřeba vycouvat z nebezpečné situace, z místa, kam jsme vjeli a neměli vjet a přitom není čas nebo prostor na otočení.
Záběr dozadu je nutné zvládnout i kvůli “brzdění”. Zde naše posádka chce zopakovat nájezd do proudu.
Technika jízdy vzad
Záběr dozadu neboli také kontra má pro oba členy posádky několik variant:
- Háček buďto dělá J-záběr nebo normálně u špičky ulamuje, je to obdoba práce zadáka při jízdě vpřed.
- Zadák má také dvě možnosti: Zabírá pozpátku se stejnou polohou pádla, jako při širokém záběru vpřed, ale záběr je naopak, nebo se hodně přetočí a přitahuje co nejrovnoběžněji s lodí. Tento druhý způsob může použít i háček, ale v tom případě to není na delší jízdu pozadu - loď se stáčí.
- Dále mohou oba jezdci dělat vpodstatě všechny řídící záběry, přitahovat, ulamovat (v tomto případě před tělem), přehazovat přes ruku.
Singlířův záběr vzad je identický se záběrem háčka na C2.
Při zastavování po sjezdu těžšího místa je zcela klasickou chybou, že loď ještě úplně nestojí a slíždí dolů po proudu dozadu, pokud se nedíváme, zaručeně najedeme někam, kam nechceme.
Jediný případ, kdy se nedíváme dozadu, je zastavení před místem, do kterého nechceme vjet - kontra záběrem brzdíme loď, jedoucí dopředu. K tomu je třeba dodat, že pozpátku nikdy nedosáhneme takové intenzity záběru, jako dopředu, záleží především na schopnostech háčka. Proto je třeba si rozmyslet, jestli není lepší velmi rychlé otočení lodi a od neprůjezdného místa vypádlovat přímým záběrem.
Při jízdě pozpátku se zásadně každý z dvojice dívá na tu stranu, na které má pádlo. A dívá se dozadu, kam jede. 
Ve slalomu už nejsou povinné zpětné brány, ale někdy je nutné couvat kvůli brankové kombinaci. Opět je nutné se dívat, kam jedeme.
Jízda zadem k překážce
Z jízdy pozpátku si můžeme odnést jednu dovednost, která se uplatní i při pádlování dopředu:
Při sjíždění řek se dostaneme do míst, kde není vidět jestli a kudy projet. Dokonce ani prohlídka ze břehu nemusí situaci objasnit - napadané stromy s větvemi pod vodou mohou mít průjezd uprostřed řeky.
Pokud místo není ve velmi silném proudu, je nejjistější otočit loď a pádlovat dopředu, proti proudu. Je to tedy pádlování dopředu, při kterém loď jede vůči břehu dozadu. Abychom viděli, kam jedeme, musíme se naučit dívat dozadu za sebe. Pak loď natáčíme špicí mírně na tu stranu, kam chceme aby traverzovala, a v příhodnou chvíli projedeme překážku. Loď přitom pomaloučku necháme procouvat nepřehledným místem, případně průjezd urychlíme opravdovým kontra záběrem.
Dále bych stejné couvání doporučil pod mosty a lávkami velmi nízko nad hladinou. Otočíme loď, pádlujeme dopředu proti proudu a loď se může k překážce přibližovat velmi pomalu. I v této situaci se díváme za sebe. Pokud jsou záda chráněná vestou, překážka trochu přimáčkne k palubě, ale nic se nám nestane - neudeříme se do hlavy, neohrozíme obličej.
Toto sice není moc v proudu, ale aspoň pro představu - jak si nerozbít hlavu o nízkou lávku. Loď jede směrem doprava