Tváří v tvář zklamání: Když nominace přináší i slzy
Někdo se směje, jiný polyká slzy. Nominační boje skončily. Jedni slaví splněný sen, druzí hledají sílu jít dál. Co všechno stojí za konečnou podobou reprezentačního týmu? A s jakými emocemi se musí vyrovnat ti, kteří zůstali těsně za jeho hranicí?
Sport není jen o fyzickém výkonu – je to především obrovská psychická zátěž, kterou si zvenčí málokdo dokáže představit. Jediná jízda může rozhodnout o celé sezóně, o snech, které sportovec budoval celé roky. A právě v takových chvílích přichází emoce, které lámou i ty nejodolnější. Tereza Kneblová, Václav Chaloupka, Lukáš Rohan, Vít Přindiš, Kateřina Beková a další teď čelí smutku, zklamání i tichému boji, který se odehrává hluboko uvnitř. Bolest z nenaplněných očekávání je tvrdá a slovy jen těžko sdělitelná.
Začíná to hlasitým tlukotem srdce. Nedokážeš slyšet nic jiného. Ztrácíš pojem o čase. Tvé tělo je unavené, mysl zamlžená, ale srdce neustále bije v rytmu naděje. Krev tepe v žilách a jediná myšlenka je: „Teď to musím zvládnout.“ Stojíš na startu své poslední nominační jízdy. Víš, že jde o všechno. Slyšíš startovní pípnu a vyrážíš. Jsi v transu, nic neslyšíš, nic nevidíš, nic necítíš. Jen ty, voda a tvé nejvyšší úsilí. Pomalu se blížíš k cíli. Před očima máš černo, ruce tě pálí a plíce zoufale lapající po vzduchu. A přesto tyto vteřiny trvají věčnost. Protínáš cílovou fotobuňku a zvedáš hlavu. Výsledková tabule svítí a neúprosně dává najevo, že to nestačilo. Letos reprezentační dres neoblečeš. Studený pot se rozlévá po těle a padáš do temnoty.
Všechno, co jsi do toho vložil je pryč. Na chvíli je kolem tebe jen ticho. Ticho před bouří – bouří emocí, které tě pohlcují. Co jsi mohl udělat jinak? Proč to nestačilo? Jak jsi mohl být lepší? Otázky se vkrádají do hlavy a každé slovo tě sráží hlouběji. Srdce buší, čím dál rychleji a snažíš se najít nějaký smysl v tom, co právě přišlo.
Lidé kolem tebe se snaží najít slova útěchy, ale ty je teď nevidíš, neslyšíš a ani nevnímáš. Jsi obklopený hlasy ve své hlavě. Pohlcují tě a ty nevíš, jak se z nich vymanit. Nakonec zůstáváš sám, a to ticho kolem tebe se zdá být nesnesitelné. V okamžiku, kdy bys měl být na vrcholu, jsi na dně. Celý svět kolem tebe se zpomaluje. Tvé tělo těžkne, každý pohyb je těžší, než by měl být. Zklamání tě drtí k zemi. Temné pocity vítězí a oči se plní slzami. „Co bude dál?“ ptáš se sám sebe. Nevidíš v tom všem smysl. Nevidíš cestu dál.
A přesto v těchto tichých momentech, kdy se vše zdá ztraceno, se rodí síla – síla, kterou nikdo nevidí, ale která je silnější než jakákoli výhra. Toto není konec, jen nová výzva. I když dnes cítí bolest a zklamání, časem se to změní. Příští rok na to půjdou všichni znovu. Znovu se postaví, znovu budou trénovat a znovu bojovat o nejvyšší příčky, protože tohle není jen o vítězstvích. Sport je i tom, že se dokážeš postavit, když spadneš, a pokračuješ dál znovu a znovu.
AUTOR: KLÁRA KNEBLOVÁ
Tagy: vodní slalom, top
