20 let od největší povodně v novodobé historii české i československé historii
Letos uplyne už 20 let od největší povodně v novodobé české i československé historii, která velmi zasáhla do vodáckého areálu v Troji. Přečtěte si vzpomínku bývalého dlouholetého vysokoškolského učitele UK FTVS Doc. PaeDr. Bronislava Kračmara, CSc.
Osobní vzpomínka na povodeň tisíciletí v Loděnici UK FTVS TrOja v roce 2002
Blíží se datum 13. srpna 2022. Pro naprostou většinu občanů České kotliny se jedná o běžný den. Pro mě však ne. Pokusím se vám přiblížit příběh, ze kterého trochu mrazí. Odehrál se 13. srpna roku 2002. Je to tedy 20 let od dobrodružství, které prožíval každý jinak. Místem události je oblast Prahy 7 - Troja, přesněji loděnice UK FTVS, kde sídlí i slalomový oddíl USK Praha, v těsném sousedství Trojského jezu.
„Ty vole, asi jsme fakt měli odvézt ty věci z loděnice a nedávat je pouze do patra.“ Ozval se mi můj kamarád, kolega a reprezentační trenér Milan Bílý do telefonu. Seděl jsem tenkrát s mojí bývalou ženou a s jednou rehabilitační pracovnicí v nějakém baru tehdejšího hotelu Opatov. Vzhledem k aktuální situaci jsme řešili poměrně ne příliš významnou záležitost personálního charakteru ohledně Rehabilitační kliniky Monada. Bylo to krátce poté, co tehdejší primátor Prahy Ing. Igor Němec vystoupil v televizním projevu. Ten se natáčel na jednom z pražských mostů. Jestli to byl most Palackého, Jiráskův nebo Legií, už nevím. Ono pomazané osobo tvrdilo, že jsme povodňovou situaci zvládli a že nám už nic nehrozí.
V loděnici v Troji se první povodňová vlna zastavila těsně před prahem loděnice, pak voda ustoupila. Poté, co se hladina řeky začala opět zvedat, zvedli jsme před druhou očekávanou vlnou tehdejší akumulační kamna v přízemí na dvě řady cihel, aby se nenamočila, kdyby náhodou voda překročila práh. Kdo mohl tušit, že zanedlouho budou více jak pět metrů pod vodou.
Začátek největších povodní jsem zažil jak jinak než na vodě s dětmi. Začátkem srpna začalo pršet. Po předchozích deštích bylo celé povodí Vltavy prosáklé vodou. Byli jsme s bývalými spolužáky a s našimi dětmi na Otavě. Tuším, že to bylo 2. srpna 2002. První den dešťů jsme přivítali. Otava stoupala, řečištěm začaly proudit větve a kmeny. Voda upalovala. A to se nám líbilo. Hodili jsme Vydry na vodu, naložili naše děti a skoro bez pádlování jsme velmi rychle zvládli úsek Sušice – Horažďovice. Zakempovali jsme, povečeřeli, v hospodě pobyli a vydali jsme se nocovat. Jenže nepřestávalo pršet. Podle Mirka Dušína z Rychlých šípů jsme zatloukli na břehu varovný kolík. A ten nám v půl druhé ráno 3. srpna 2002 zavelel začít balit. V noci jsme pánskou jízdu s dětským doprovodem rozpustili a vydali jsme se do svých domovů čelit nastávající katastrofě. Zatím jsme ale nic zlého netušili.
A mezitím se začaly dít věci, které vyvrcholily Milanovým telefonátem: „Ty vole, asi jsme fakt měli odvézt ty věci z loděnice a nedávat je pouze do patra.“ Sedíce v příjemné kavárně téměř 300 m nad mořem jsme si mohli užívat pohody. Asi jako když spíte ve stanu, prší, a vy jste v suchu.
Potom mi ale nějaký Rarach v hlavě vnuknul nápad. Jako provinění vůči mojí bývalé ženě Kateřině považuji to, že jsem se omluvil, že odcházím pouze na toaletu. Od té doby o mě už tři dny vlastně nevěděla. U hotelu jsem měl přivázané kolo. Meridu. Odemkl jsem ho, skočil na něj a odjel jsem na nejbližší metro, což bylo céčko ve stanici Opatov. A jak nám pan primátor Ing. Igor Němec slíbil, mělo to metro jezdit po celé Praze. Jenže už nejezdilo. Z metra nás vypakovali na Hlavním nádraží Praha, že dál je to metro zaplavené. Protože pan primátor jaksi zapomněl to metro na úrovni Vltavy nechat uzavřít. 17 kilometrů pražského metra bylo zcela pod vodou.
Tak jsem skočil na Meridu a dojel do Holešovic. Tam už byla spousta vody. Jediné suché místo byly koleje nádraží Holešovice, které jsou vyvýšeny na náspu. Odtamtud vedl provizorní ženijní tramvajový most, který tam už dnes není. Takže přes koleje ČD a MHD jsem se dostal na trojskou stranu řeky. Tam už bylo metr a půl vody. Tak jsem to probrouzdal a vydal jsem se po navigaci, která vedla rovnoběžně s řekou k loděnici. Na ní bylo zatím ještě sucho končící ale 30 metrů před loděnicí. Tam už byla nad tehdejším bydlištěm bezdomovců laguna. Jako kdysi bývalý závodní plavec jsem s tím neměl problém. Ale přišla mi do cesty náhoda. Přinďa (ředitel loděnice Ing. Pavel Přindiš) musel loděnici nechat zatopit. Protože stavby jsou konstruovány proti gravitaci, a ne proti horizontálnímu tlaku vody. Proto musel zřejmě s velmi smutným srdcem otevřít všechny brány loděnice, aby tam postupně vnikla voda bez destrukce stavby. Pak si vzal deblkánoi a dojel k náplavce, kam jsem dojel poté i já. Takže se tam u břehu plácala slalomová deblkánoe, pádlo dávno uplavalo. Na náplavce jsem odložil bicykl, nalezl jsem nějakou plaňku od plotu a dopádloval ke střeše loděnice. Hladina dosahovala asi půl metru pod střešní okna Velux. Okno, které jsem se rozhodl dobýt, prokázalo velmi silnou odolnost. Trvalo to čtvrt hodiny, než jsem ho rozbil. Už v této chvíli mi probíhalo myslí, rozbíjím majetek Karla IV. (Univerzity Karlovy). Přivázal jsem loď a vsoukal se do seminární místnosti loděnice v prvním patře. Naštěstí tam byl uložen závodní materiál USK. Neopreny, vodácké boty, bundy, vesty, uhlíková pádla, helmy. Tak jsem se do toho oblékl. A od této doby jsem si začal připadat jistěji. Měl jsem na sobě vestu. Asi bych se od té doby už tak jednoduše neutopil. V oblasti loděnice byl obrovský vracák (tišina, protiproud). Začal jsem se cítit bezpečně. Všude kolem bylo úplné ticho. Jenom čas od času bylo slyšet údery, jak kmeny nebo ostatní dříví narazilo na kovový tramvajový most nad loděnicí. Samozřejmě světlo bylo vypnuto, protože všechna elektrická zařízení byla dávno pod vodou. Naštěstí jsem se rozhodl pro svoji akci v době, kdy se teprve smrákalo. V horním patře loděnice bylo tudíž ještě trochu vidět. V šedém přísvitu se náhle přízračně zjevil jeden jediný nafouknutý raft houpající se na vzedmuté hladině. V tomto jediném místě je totiž galerie a točité schodiště, takže přízemí a první patro zde nerozděluje strop. Po dalších 14 dnech, po opadnutí vody, jsme zjistili, že všechny ostatní rafty už tolik štěstí neměly. Zabahněné bezmocně visely propíchnuté na krakorcích. Ostatní lodě se nejdříve naplnily vodou, jak narazily na horní krakorce, a později, jak opadla voda, se zlomily o spodní krakorce pod váhou načerpané vody.
Takže k dispozici bylo plavidlo i pádla. Jak toho využít? Samozřejmě k záchraně toho nejcennějšího. Historických záznamů vodního slalomu na trenérských videokazetách. Jak se ale dostat do zamčených kanceláří trenérů USK a reprezentace ČR? A tady jsem se znovu začal bát, jestli můžu vylomit zamčené dveře. Že je budu muset poté zaplatit. V tomto psychickém rozpoložení jsem se odebral do posilovny. Obrovskou činkou se záhy podařilo vyvrátit dveře trenérů. Raft jsem přetáhl chodbou až k vnějším skleněným dveřím, z nichž vedlo do přízemí točité schodiště, v této době už pod vodou. Skleněné dveře samozřejmě zamčené také. Pro činku opravdu žádná překážka. Jenže v tu chvíli se kolem válela spousta ostrých skleněných střepů. Jak s tím raftem ven? Jak ho dostat z prvního patra loděnice, kde se v tuto chvíli nacházela hladina Vltavy? Přes hromadu střepů, aby se nerozřízl? Opět přišla ke slovu posilovna. Přes střepy skla z horních dveří jsem rozložil velkou žíněnkou do tvaru „U“, aby mohl být raft protažen ven bez proříznutí. Na raft přivázaný venku k zábradlí horní části točitého schodiště jsem naložil kazety, kamery, počítače, projektory, prostě vše cenné, co se do lodi vešlo. Hladina Vltavy právě vystoupala na úroveň podlahy v prvním patře. Zátěžový koberec na dlouhé chodbě začal povážlivě rychle vlhnout. Později, asi za dva dny kulminovala povodeň přibližně v polovině střešních oken. Zpětně byl průtok Vltavy v profilu Troja odhadnut na 5500 kubických metrů oproti běžnému průtoku 125 kubických metrů za vteřinu. Ale naštěstí v oblasti loděnice Troja byl obrovský vracák. Jenže navečer 13. 8. 2002 znovu začalo pršet. Vrátil jsem se do kanceláře šéftrenéra českých slalomářů Jiřího Pultery a našel jsem tam gumovou plachtu. Ta venku chránila důležité nosiče informací před vodou seshora. Do raftu jsem ještě přihodil další neopreny, pádla, vesty, botičky a helmy. Co kdyby se později hodily?
No, a jak vypadalo moje pádlování na raftu? Pokud na raftu pro šest lidí pádluje jeden člověk, musí si lehnout na předek raftu a přitahovat se. Jinak ho není schopný smysluplně posouvat. Zajímavým dojmem byl pocit, že se mi teď, v srpnu otírají o obličej dozrávající hrušky. Po třech týdnech jsem si po opadnutí vody uvědomil, že ty hrušky dozrávaly o šest metrů výš. Nejdříve jsem s raftem zamířil nazpět k navigaci, kam jsem před třemi hodinami dojel na kole a přesedl na kánoi. Kolo jsem spolu s batohem naložil a vyrazil do tmy. Během jízdy na raftu několikrát přelétávaly armádní vrtulníky. Tenkrát ještě nehledali rabující, ale snažili se zachraňovat. Vždy jsem skočil do vody a schoval jsem se za kraj raftu do stínu od reflektorů vrtulníků. Vždy, když viděli prázdné plavidlo, letěli dál. V této době už byla naprostá tma, lehce pršelo, vlevo tiše plynuly nepředstavitelné masy vody, vzadu se ozývaly duté, tupé rezonující rány, jak čas od času narážely velké plující předměty do původně ženijního, kovového tramvajového mostu. Na pobřeží Troji svítila tenkrát pouze improvizovaná světla. Rozvod elektřiny byl samozřejmě díky zkratům vypojen. Zdálky to vypadalo jako rojení bludiček a světlušek.
Tak jsem přistál v Troji. Na zahradě Základní školy Františka Čecha. Tam si mě spletli se záchranářem. Protože jsem měl na sobě neopren a další tři uhlíková pádla v raftu, mysleli si, že jsem nějaký profesionál. Tak mi důležitý náklad uložili pod zámek v nějaké místnosti, kde si jej později vyzvedl Pavel. A poté mi na raft naložili policistu a pádlovali jsme do tehdejší zaplavené diplomatické čtvrti zachraňovat afgánského velvyslance. Ten odmítal opustit rezidenci, že se prý jedná o jakýsi atentát. Tak jsme ho trochu nekorektně slanili na člun. Šlo o život. Na břehu nám pak s mnoha úklonami děkoval.
No, a jak jsem se dostal domů? Špatně. Celá pražská doprava procházející Vltavou byla ochromena. Velkou pomoc mi poskytli mojí bývalí sousedé Příhodovi, kteří pro mě přijeli a nechali mě přespat na pravé straně Vltavy. Daleko horší byl návrat do místa dobrodružství po zhruba dvou až třech týdnech. Vše bylo zničeno bahnem. Postupně jsme museli všechno vyhodit, zlikvidovat, zničit. Z loděnice muselo být vše odstrojeno. Bahno, plíseň, smrad. Zůstala jenom holá dřevěná kostra a střecha. Pamatuji si, že podél břehu smrdutě hořely hranice odpadků, především naplavených plastů. Nastala doba zoufalství a zároveň odhodlání. Nakonec muselo být odvezeno vše na skládku. Do úklidu a likvidace se zapojili členové Oddílu vodního slalomu USK, členové Katedry sportů v přírodě FTVS UK. Občas se někdo zastavil s lahví tvrdého alkoholu. Pamatuji si na Borka Glosse. Opravdu toho bylo občas zapotřebí. Žaludek často vytvářel veletoče. Sem tam přišlo na pomoc pár studentů. Všechno to byly holky. Jménem si pamatuji pouze svoji diplomantku Pavlu Vackovou z Odolené Vody. A ještě jedna úctyhodná dáma, tehdejší sekretářka Katedry pedagogiky, psychologie a didaktiky. Myslím, že se paní jmenovala Kohoutová. Ovšem nejvíce se obětoval Michal Makovský, odborný asistent z Katedry tělesné výchovy ČZU. Ve smrdutých prostorách prvního patra přespával na plesnivé horní palandě přes noc, aby otevřená loděnice nezůstávala přes noc zcela bez dozoru. Bohužel už Michal není mezi námi. Měli jsme ho všichni rádi.
Z této doby jsem si odnesl boreliózu od bahenního klíštěte. Naštěstí boreliózu prvního stupně. První stupeň je dermatický neboli kožní, druhý stupeň je muskulární neboli svalový, třetí stupeň je neurologický neboli nervový. Čtvrtý stupeň nastává v době, kdy se vám rozpadá náhrobek. Abych to na závěr alespoň trochu odlehčil.
Broňa Kračmar
Tagy: vodní slalom, top, povodeň