Skrytá tajemství nominace aneb boj s vnitřními výzvami i emocemi
Z tribuny to vypadá jako krásný sportovní den. Voda, slunce, závody. Ale co se odehrává uvnitř hlavy sportovce, když na jediném víkendu závisí měsíce dřiny? Matyáš Novák, novopečený reprezentant pro rok 2025, popisuje svůj nominační den. Odhaluje, jak vypadají vnitřní i vnější bitvy o místo v reprezentaci.
Ráno se probouzím s podivně staženým žaludkem. Mozek již dávno běží, přehrává scénáře a připomíná mi, co je dnes ve hře. Je nominační den. Ten první. Rychle se přesouvám ke svém rutině – protažení, čištění zubů, snídaně, vitamíny. Jako bych tím chtěl sám sebe přesvědčit, že je to den jako každý jiný.
Na kanále mě čeká trenér a procházíme si trať. Vidíme, že branky jsou navěšené moc vysoko. „To není ideální,“ poznamenám spíš pro sebe, ale okamžitě mnou projíždí vlna frustrace. Snažím se ji potlačit, vždyť je to jen detail.
Na vodu jdu asi dvacet minut před startem. Cítím se skvěle. Jsem připravený. Vysedám z vody, procházím předstartovní kontrolou a pociťuji, jak tlak začíná růst. Potřebuji se zkoncentrovat. Závodníci přede mnou již skáčou z rampy, komentátor křičí do mikrofonu a diváci obsazují tribuny. To všechno posílám pryč. Teď a tady jsem jenom já. Z mého světa mě vyruší až výzva k nástupu na rampu. Pomalu kráčím vzhůru. Sedám do lodi a sleduji kanál pode mnou. Teď je ta chvíle.
Když se jízda sesype
Se startovním pípnutím seskakuji dolů z rampy. Jdu do toho naplno. První brány jedu přesně, jak chci. Tělo mě poslouchá. Jenže najednou cítím, že mi tuhnou ruce. Mozek ví, co dělat, ale ruce ho zrazují. Před druhou protivodou mi nevychází záběry. Naskakuji k ní. Ruku se snažím dostat pod branku. Tento moment je jako zpomalený. Uvědomuji si, že jsem tam ruku nedostal. Vím, že už není šance. Přesto se bránu snažím odhodit a zachránit situaci. Nejde to. Myšlenky začínají křičet. Emoce mě ovládají. Otáčím protivodu znovu a vím, že moje šance na reprezentaci jsem možná nechal v této bráně. Dojíždím do cíle, ale závod již nevnímám. Ignoruji všechny kolem sebe a vysedám z vody. „Kde se stala chyba?“ ptá se pořád dokola má mysl.
Míjím svou rodinu a dělám, že je nevidím. Nemám sílu s nimi mé zklamání sdílet. Jdu se schovat do stanu, ale zejména do sebe. Nechávám emoce volně bojovat v mé hlavě. Nechci je potlačit, nechci dělat, že se nic nestalo. Potřebuji si tím projít a pak znovu vstát.
Pomalu se sbírám. Stále je to v mých rukou. Čeká mě odpolední závod. Jdu se najíst. Mám připravené skvělé palačinky a kuře s rýží. Ale jídlo je spíš povinnost než radost. Znovu se přesouvám ke kanálu a sleduji finálové rozjížďky. Vím, že jsem na rampě mohl sedět já. Přemýšlím, jak bych to jel. Vlastně mi to pomáhá. Přepínám zpět do závodního módu.
Druhá šance
Další závod dne se blíží. Nervozita stoupá. Vím, že musím zajet skvělou jízdu. Sám sebe ujišťuji, že na to mám. Tělo mi však dává najevo, že stres se na mě začíná podepisovat. Není mi dobře od žaludku a nafouklo se mi břicho. Opět posílám svou pozornost pryč a jsem plně soustředěný na výkon.
Odrážím se z rampy a dopadám do vody. Všechno do sebe zapadá. Jízda je skvělá. „Teď to pohlídat a bude to dobrý“ ozývá se z mé mysli. Ruku podvlékám pod bránu, bum, a jsem venku. Dojíždím do cíle a vím, že tohle je ono. Komentátor hlásí, že se ujímám vedení. Stoupá ve mně úleva, radost, naděje. Vyhrál jsem. Ale nemohu marnit čas. Běžím do tepla a jdu se připravit na semifinálovou rozjížďku.
O pár desítek minut později již znovu sedím na startovní rampě. Už to znám, ten zvláštní pocit. Vím, že musím zajet. „In position,“ hlásá startér a mnou projíždí poslední vlna nervozity. Pak slyším: „Ready. Go!“. Na nic nečekám a skáču do vody. Již při letu vím, že tento start se mi opravdu povedl. Ujíždím soupeřům ještě před první bránou. Držíme se v blízkosti a před první protivodou kontroluji situaci za mnou. Vím, že do protivody pojedu sám. Provlékám ruku pod bránu odhazuji ji a rychle směřuji k cíli. Postupuji do finále. Opět cítím vlnu úlevy a štěstí. Pak mi však vysychá v krku a uvědomuji si, že ještě není vyhráno.
Finále – žádné přátelství, jen boj
Z druhé rozjížďky jde do finále Kuba Krejčí a Martin Rudorfer. Znám je líp než kohokoli jiného. Jsme jedna tréninková skupina, jeden tým. Teď je to jiné. Ve finále žádné přátelství neplatí. Každý jedeme sám za sebe. Trenér si drží odstup. Taktiku si musíme rozmyslet sami. Žádné rady, žádná podpora. Jen vlastní rozhodnutí. Volím si startovní pozici a sleduji, kam půjdou kluci. Už nemluvím. Jen sleduji. Boj začíná.
„GO!“ ozve se během pár sekund a já se sebou cukám a padám z rampy. Zaspal jsem. O desetinu, dvě? Těžko říct. Martin je ve vodě první a tlačím mě ke zdi. To jsem podcenil. Rozhoduji se jít proti němu. Není to rychlé ani pro jednoho z nás. Nakonec ho maličko pouštím a řadím se na poslední místo. Držím se Martinovi na zádi lodě a snažím se ho dostat pod tlak. Cítí to. Před protivodou se rozhoduje, že pojede na druhou stranu. To mi hraje do karet. Protivodu projíždím sám a dostávám se na druhé místo. Kuba zůstává neporažený. Dojíždím druhý.
Vím, že to je dobrý. Z dnešního dne si odnesu dva super výsledky. Na reprezentaci to pořád může stačit. Gratuluji klukům, ale emoce si nechávám na později. Zítřek rozhodne.
Tělo odpočívá, hlava závodí dál
Doma mě čeká večeře a pořádná porce dezertu. Sacharidy se budou hodit. Přesouvám se do postele a snažím se usnout. Nejde to. Myšlenky a pocity se ve mně perou. Koukám do stropu a cítím stažený žaludek. Nevím, jak dlouho tam takto ležím, nakonec však usínám. Ale ani spánek není odpočinkem. Závodím, v každém snu, znovu a znovu. Ráno mě čeká další den. Nová trať. Nová šance. A já vím, že půjde o všechno.
AUTOR: KLÁRA KNEBLOVÁ
Tagy: top, kayak cross
