Kanoe.cz

Reportáž z raftových závodů v Číně

Ve druhé polovině června se v Číně konaly exhibiční závody v raftingu, kterých se zúčastnili i čeští reprezentanti: posádka William&Delvin ve složení Michal a Víťa Hricové, Zbyněk Netopil a Jiří Vrba.
Závody v Číně byly od začátku jedna velká neznámá. Byli jsme v e-mailovém kontaktu s jedním z hlavních organizátorů jménem Xia Xuezhen (ze kterého se posléze na letišti v Pekingu vyklubala postarší paní Šia Švešen), informace však byly velmi kusé. Například na dotaz na teplotu vody a zda si brát např. neopren zněla odpověď: „Watter is OK“!
Jedinými skutečně potvrzenými informacemi tedy bylo, že nás budou organizátoři čekat na letišti a že nám na celou dobu pobytu zajistí stravu, ubytování a průvodce. Na oplátku prosili, abychom si přivezli vlastní raft a pokud je to možné tak ještě jeden pro čínský tým, protože jejich čluny nevyhovují mezinárodním raftovým pravidlům. Tím jsme měli zaděláno na první dobrodružství, protože protlačit v pěti lidech do letadla dva šedesátikilové Pulsary a neplatit za nadváhu, vypadalo jako sci-fi. Povedlo se nám to jen díky bohatým cestovatelským zkušenostem našeho zástupce v IRF Roberta Kazíka, který letěl s námi.
 
V Pekingu na letišti nás skutečně čekal čínský student angličtiny Brend a sešli jsme se tam i s našimi soupeři. Kromě nás pozvali organizátoři výborný tým z německého Augsburgu, zkušené Australany, kteří nás před pár lety vyškolili na Zambezi, mladé nadějné sjezdaře z ruského Altaje a posádku z Velké Británie, kterou překvapivě tvořili dvě dívky a dva kluci, všichni kajakáři – rodeáci. Po dvanácti hodinách cestování jsme se těšili na první čínský oběd. Ten ovšem k našemu zklamání tvořil kuřecí hamburger v místní pobočce KFC! Abychom se ujistili, že jsme skutečně v Číně, dali jsme si raději hned ve vedlejší restauraci místní specialitu – smažené červy (mezi námi – nic moc...).
 
Společně s ostatními posádkami a s horou zavazadel jsme se opět naložili do letadla a místní linkou letěli dvě hodiny do vnitrozemí, do města Zhang Jia-Jiaje (Žang ČaČe). Místní letiště je spíš taková větší bouda. Než jsme s asi jedinou stálou zaměstnankyní sepsali protokol o mém ztraceném loďáku, který odletěl zjevně někam úplně jinam, byla budova liduprázdná a zamčená silnou mříží, pod kterou jsme jen s obtížemi prolézali ven za ostatními.
 
Ubytování bylo v průběhu celého zájezdu zajištěno v luxusních hotelech, všechno čisté a naleštěné, dvoulůžkové pokoje s koupelnou, televizí i nezbytnou klimatizací. Teploty venku totiž ani v noci většinou moc pod třicet stupňů neklesaly. Všude mladý usměvavý personál, ochotný a komunikativní. Stále nás vítali, zdravili (většinou velmi dobrou angličtinou) a pořád se chtěli s námi fotit. Také stravování bylo vždy na úrovni, ovšem samozřejmě v „čínském stylu“. Kulaté stoly s kruhovou otočnou deskou uprostřed, před každým hostem pouze malý talířek a jídelní hůlky. Na otočnou desku stále číšníci přinášeli další a další talíře, které si každý postupně otáčel k sobě a nabíral si dle libosti. Nemůžu bohužel říci, co jsme to vlastně jedli. Stěží jsme odlišili vepřové, jehněčí či telecí maso od drůbeže. Zeleninových příloh bylo tolik druhů v tak prapodivných úpravách, že jsme bezpečně poznali snad jenom hrášek (doufám). A na jakýkoli dotaz, co to vlastně jíme, následovala totálně nesrozumitelná odpověď s dodatkem, že je to opravdu „delicious“. No, něco bylo opravdu vynikající, něco normální a něco prostě nešlo. Ale naštěstí byl výběr bohatý, takže jsme si postupně vytipovali lahůdky a těm potom dávali přednost. Nutno podotknout, že naši hostitelé si toho všímali, a místo jídla, které nám evidentně „nejelo“, se příště objevilo něco úplně jiného. Takže na závěr pobytu už to byly v podstatě lukulské hody.
 
Další den jsme strávili téměř celý v autobusu jízdou do místa prvního závodu malého (na čínské poměry) městečka v nádherných horách HuPing (Chu-Pjonk). Evropany zde evidentně často nevídají. Mladí, staří, všichni, kdo si všimli světlých obličejů za okny autobusu, zůstávali stát s otevřenou pusou nebo si na nás s křikem ukazovali. V žádné případě však nikoho neobtěžovali a byli velmi milí. To jsme poznali i později při procházce městem, kdy se kolem nás neustále srocoval dav rozesmátých Číňanů, kteří si nás prohlíželi jako exotická zvířata. Jen výjimečně se někdo osmělil nás oslovit. Možná to trochu způsobil i pravidelně projíždějící policejní vůz z megafonem, který pokřikoval něco, čemu jsme samozřejmě nerozuměli. Ale pro člověka, který vyrostl v komunistickém státě nebylo těžké si představit, že možná křičí: Občané rozejděte se!
 
Večer se v hotelu konal první kapitánský mítink, kde jsme se poprvé dozvěděli co nás vlastně čeká. Čínští organizátoři si zjevně rafting představují trochu jinak než my, takže disciplíny byly, mírně řečeno, netradiční: 16 km dlouhý sjezd v horách, 5 km dlouhý „sprint“ ve městě a 1300 m dlouhý Head to Head pěti lodí na přehradě (tedy spíše regata na raftu, jak trefně poznamenal Zbyněk).
 
Ráno jsme vyrazili na první (a jak se posléze ukázalo jediný) trénink. Vše začalo dohadováním o tom, na jakých člunech se vlastně pojede. Poté, co jsme uviděli čínské rafty, které byly velmi podobné běžným americkým Sotarům, jsme se shodli, že bude určitě sportovnější závodit všichni na těchto stejných člunech, než na těch, které jsme si přivezli. Jak se posléze ukázalo, místní čluny byly úplně v pohodě až na dvě drobnosti: místo dvou sedaček jich tam bylo pět, takže najít si mezi nimi vhodný posez byla trošku zkouška z akrobacie, a hlavně člunům chyběly otvory kolem dna, takže byly úplně uzavřené a neodtékala z nich voda! Pro mě osobně byl trénink ještě pikantnější, protože díky tomu, že můj loďák ještě někde jezdil po Číně, jsem si musel půjčit plovačku a přilbu od místních borců, takže jsem vypadal jako něco mezi stavbařem z metra a robotem Emilem.
 
Řeka Li byla velmi pěkná, čistá horská řeka, vodnatostí připomínající slušnou Otavu pod Čeňkárnou. Horší už to bylo s obtížností. Za každou  peřejí obtížnosti max WW3, spíše WW2, následoval nejméně kilometr totálního stojatého „oleje“ se spoustou mělčin! Pěkná voda na turistiku, na mezinárodní raftové závody už méně. Pádlovali jsme asi půldruhé hodiny k malé loděničce, kde nás čekal autobus. To nejhorší ale mělo teprve přijít. Na kapitánském mítinku nám sdělili, že náš dnešní cíl byl asi v polovině sjezdu a že zítřejší závod má celkem 16 kilometrů. A ve druhé polovině, kterou jsme neviděli, je přehrada, již je potřeba přenést u levého břehu! K tomu nám ještě rozdali místní kroje sestávající se ze žluté lesklé saténové rubašky (se znakem závodu), černých trenýrek a pružných modrých bandáží na lokty a kolena! A že by byli rádi, kdybychom v tom závodili (ale to jsme jim určitě špatně rozuměliJ)
Fakt je, že čínské posádky v těchto krojích opravdu nastoupily. My jsme se do nich namustrovali alespoň na večer, kdy nás místní starosta pozval do pravé čínské čajovny. Lidé byli milí a čaj výborný, ale v deset večer to asi nebyl ten nejlepší nápad. Po ulehnutí do postele mi srdce bušilo tak, že to muselo být slyšet až ven.
 
Závod začal slavnostním ceremoniálem. Na pláži čerstvě vybetonované obrovské plato, k němu nový visutý most přes řeku a plakát tak 20x10 m. Do toho asi osm televizních štábů, fotografové, novináři a několik tisíc lidí. A rozhovory:
„Co si myslíte o zdejších magických horách?“ – „Jsou skutečně magické.“
„Jak se vám líbí tato nádherná řeka?“ – „Je opravdu nádherná!“
„Co si myslíte o perfektní organizaci závodu?“ – „Myslím, že organizace je perfektní!“
 
No a pak samotný závod. Tady vzpomínky trochu blednou. Bylo to skutečně 16 km, druhou půlku jsme jeli „na oči“, včetně přehrady. Kolem hráze jsme museli jet asi 500 m k levému břehu, kde byl přenášecí žebřík a zase 500 m zpátky do proudnice, abychom zespodu viděli, že „přehrada“ je ve skutečnosti asi tři metry vysoký jez, který se dal skočit téměř bez ocáknutí. Závěrečný finiš k cíli pod mostem obsypaným stovkami diváků, který se ukázal cílem falešným a následné pokračování další 4 kilometry. Vylévání hektolitru vody z neodtékajícího raftu během závodu na mělčině uprostřed řeky... Pořadí v cíli? První Německo před Ruskem, my na třetím místě o jedinou (!!!) sekundu před Austrálií, daleko za nimi Anglie a pak patnáct čínských posádek. Celkový čas? 1 hodina a 35 minut! Nikdy bych netušil, že se na jednu ruku může vejít tolik puchýřů...
 
Původně jsme měli hned po závodě nasednout do autobusu a přesunout se asi o 200 km dál do města Shi Men, kde se měl uskutečnit další díl závodu. Když ale organizátoři viděli jak se ploužíme, povolili nám ještě před odjezdem dvě hodiny spánku J.
 
Shi Men je větší, asi okresní město. Odhaduju to nejméně na půl milionu obyvatel. Hned ráno jsme si z autobusu prohlíželi trať závodu. Řeka široká asi 600 m, uprostřed mělčiny s ostrůvky a pouze u pravého, vzdálenějšího břehu, náznak proudnice. Start pod přehradou na levém břehu, cíl mezi bójkami také u levého břehu a mezi tím asi pět kilometrů. Start po půl minutě podle včerejšího pořadí. Hned na startu začali Rusové stahovat Němce a na nás se ze zadu dotahovali Australané. Průběžně měníme taktiku. Je lépe jet 600 m ke druhému břehu, tam pokračovat proudnicí a pak 600 m zpátky do cíle, nebo jet pomalejší vodou pořád vlevo? Rusové i Němci jedou doprava, pojedeme tedy doleva – risk je zisk, nebo ztráta…  Australané jeli za námi, Angličané a všichni ostatní doprava. Takový závod jsem ještě nikdy nezažil. Celý levý břeh byl obsypaný davy diváků. Určitě jich byly tisíce, spíše desetitisíce. Mávali, křičeli, povzbuzovali. A v podstatě jenom nás, protože Australané se zamotali do mělčin a všichni ostatní byli půl kilometru daleko u druhého břehu. Dojem z takové kulisy nezkazil ani výsledek, kdy se ukázalo, že naše stopa byla opravdu asi o dvě minuty horší a porazili nás nejen Angličané, ale i jeden z týmů Číny.
 
Před dalším závodem byly karty rozdány jasně. Němci s Rusy si to rozdají o první místo a my, pokud chceme být třetí, musíme porazit Anglii a Čínu. Zdánlivě snadný úkol. Ale závodili jste někdy na raftu  třináct minut na jezeře? Pro nás to tedy byla premiéra. Rusové byli jednoznačně nejrychlejší, s Němci jsme drželi linii asi do půlky závodu a za námi se neuvěřitelně těsně drželi Angličané. V cíli byly rozestupy asi deset sekund a pořadí už se nezměnilo. Celkové výsledky tedy 1. Rusko, 2. Německo, 3. Česko - William&Delvin, 4. Anglie, 5. Austrálie, 6.-15. místo Čína.
 
Závěrečný ceremoniál byla opět velkolepá událost. Desítky kameramanů a fotografů, spousta papalášů, stovky policistů a tisíce diváků, které jsme trošku překvapili, když jsme nádherné kytice přímo ze stupňů vítězů zanesli několika čínským stařenkám.
 
Večerní párty byla sice okázalá, ale velmi decentní a zcela v duchu čínské spořádanosti. O jediný pořádný odvaz se postaral šéf čínského svazu kanoistiky, který si nechal pustit karaoke a velmi slušně zapěl dvě skladby. To jsme ještě netušili, že bude následovat pěvecké vystoupení každé účastnické země. Společně jsme si střihli „naši slovenskou“ Eště som sa neoženil a sklidili bouřlivý aplaus. Ale to koneckonců všichni.
 
Další den byl cestovní. Napřed autobusem do milionového HuangHua (Čang-Ša) a potom letadlem do Pekingu. Den v hlavním městě už byl jen turisticko-poznávací. Začal výletem na 80 km vzdálenou Velkou čínskou zeď. Není to ta pravá zeď, ta je na severu, na mongolských hranicích, ale je to jen krátký úsek určený k obraně Pekingu. Ale i tak je to monumentální dílo postavené přes údolí mezi dvěma vrcholky. Převýšení byla snad 600m, takže jsme podali i  docela solidní fyzický výkon (mimochodem to pivo, o které jsme se vsadili, prohrál Thomas Funke z Německa, který nahoru došplhal poslední J).
 
Poslední společnou akcí byla návštěva Zakázaného města, komplexu bývalých císařských paláců uprostřed Pekingu, kam mohl vstoupit pouze císař a jeho rodina. Bohužel je to už dnes těžce zkomercializovaná turistická atrakce, spousty lidí, stánků a hluku, takže atmosféra staré Číny tam na nás moc nedýchla. Posledních několik hodin jsme ještě využili k rychlému nákupu suvenýrů v místní tržnici. Smlouvat se dá úplně o všechno a když jste trpěliví, tak se dají ukecat i slušné ceny. Hlavně elektronika, ale to zase málokdo riskne, koupit si třeba foťák za sice poloviční cenu, ale bez záruky. Takže jsme skončili u MP3 přehrávačů, FLASH pamětí (2GB za tři stovky!) a běžných dárků.
 
Poslední večer v Číně měl poněkud pikantní závěr. Místní sportovní honorace pořádala závěrečný banket, na který chtěli kromě našeho zástupce v IRF Roberta Kazíka pozvat ještě další čtyři raftové činovníky ze zahraničí. Nikdo z ostatních zemí ovšem nebyl k dispozici, takže světový rafting šel reprezentovat náš kompletní tým. Chovali jsme se společensky, vychválili místní organizátory přesně tak, jak to chtěli slyšet, a v závěru jsme dokonce navštívili (asi o půlnoci) místní loděnici. Nejspokojenější byl hlavní organizátor celé akce, ředitel Administrativního Centra Vodních sportů Číny, pan Wei. Je to velmi sympatický pán. Jako asi jediný se zajímal o raftové závody ve světě a zejména v Česku, které zde má velmi dobrý raftový kredit. Dokonce se chystal na závody do Vipitena, ale nějak to na poslední chvíli nevyšlo. Tak jsme ho velmi srdečně zvali na Lipno nebo na Trnávku, z čehož byl velmi nadšený a neustále opakoval, že pokud mu to vyjde, tak velmi rád přijede.
 
Poslední den už byl jen ve znamení úmorného cestování: taxíkem přes celý Peking, letadlo do Frankfurtu, další letadlo do Prahy, tam pro auto (díky za odvoz, Šneku!), dále naše úžasná Dé jednička a ve středu večer jsme byli v pořádku doma. Unavení, ale spokojení s úspěšnou reprezentací českého raftingu ve velmi zajímavé zemi, o které jsme hodně slyšeli a četli, a kterou jsme si takto mohli i trochu procítit na vlastní kůži.
 
Za raftový tým William&Delvin
Jiří Vrba
 
 

Mistrovství světa R4 - rafting

Mistrovství Evropy - rafting

Logo ERC 2015 BiH 300x225

 

Facebook SVoČR - Rafting

 

Facebook IRF