Příběh šampiona Svobody aneb Když vítězství znamená pevně držet směr
Nad Jizerou se pomalu zvedala ranní mlha a z údolí bylo slyšet jen šumění vody. Pro Milana Svobodu to byl zvuk, který provázel celý život – od klukovských útěků do skal až po chvíle, kdy stál na stupních vítězů mistrovství světa. A také ve dnech, kdy mu komunistický režim bral svobodu, pas i možnost závodit.
„Naše jméno není náhoda,“ říkával mu otec. „Předkové byli svobodní lidé a zavazuje tě to žít tak, abys se mohl každému podívat do očí.“ Milan tehdy netušil, jak tvrdě bude muset tato slova naplnit.
Kluk, který utekl do lesa
V jedenácti letech zmizel z domova. Nechtěl čelit trestu za klukovský průšvih, a tak si sbalil celtu, deku, sekerku a několik čísel časopisů Vpřed a Junák. V lesích u Prostředního Žlebu si s kamarádem postavil provizorní „wigvam“ a několik týdnů žil mezi skalami.
Noci byly kruté. Bez spacáku, jen pod dekou, poslouchal praskání větví a šumění větru. Ráno běhal po skalách, aby se zahřál. Právě tam v sobě objevil něco, co ho už nikdy neopustilo – schopnost vydržet a překonat strach.
„Tehdy jsem poprvé zjistil, že člověk dokáže mnohem víc, než si myslí,“ vzpomínal později.
Labe jako první zkouška
Jeho první lodě nebyly žádné závodní speciály. Kluci na potoce jezdili na neckách, vorech nebo na plechových nádržích z vyřazených letadel. Pádlovali rukama nebo klacky. Až později dostal od souseda dřevěného „maňáska“, na kterém se učil číst proud Labe.
Dobrodružství rychle přerůstala v hazard. Jako šestnáctiletý se rozhodl splout padesát kilometrů po Labi. Bez vesty, jen v trenýrkách a s uvolněným pádlem. Na Střekovské nádrži ho zastihla bouře, blesky křižovaly oblohu. Když mu docházely síly, tajně se zachytil záchranného člunu vlečné lodi a nechal se odvézt až k Děčínu. Domů dorazil vyčerpaný nad ránem.
Ještě silnější zážitek přišel při jiné noční plavbě. Unavený v kajaku usínal, dokud ho neprobudil hukot jezu. Jen o vlásek unikl smrti v bílé pěně. Když se dostal na břeh, věděl, že zvítězil nejen nad řekou, ale i sám nad sebou.
Šampion s nálepkou živla
Na vodě rostl ve výjimečného závodníka. Vrchol přišel v roce 1967 na Lipně, kde spolu s Jarkou Krčálovou získal titul mistrů světa v kategorii mix. Pro fanoušky to byl triumf československé kanoistiky. Pro Svobodu osobní satisfakce.
Jen pár let předtím totiž místo tréninku fárál v uranových dolech a seděl ve vězení. Režim mu vyčítal „americký způsob života“, texasky se cvočky i malovanou kravatu s kačerem Donaldem. Po incidentu ve vlaku dostal deset měsíců nepodmíněně, které se po konfliktu s dozorcem protáhly na šestnáct.
Když ho v únoru 1962 propouštěli z Heřmanic, bachař se mu vysmál: „Na ty svoje lodičky zapomeň.“
Svoboda neodpověděl. O pět let později, už jako mistr světa, poslal do věznice výstřižek z Rudého práva s fotografií ze stupňů vítězů a stručným vzkazem: „Kdo s koho, soudruzi?“
Pašerák knih a naděje
Jeho vzdor nekončil sportem. Během 70. a 80. let se stal spojkou mezi československými vodáky a exilovým světem. V dutinách lodí, ve srolovaných stanech nebo v krabicích od pracích prášků převážel zakázanou literaturu – Svědectví Pavla Tigrida, Listy Jiřího Pelikána a další samizdaty.
„Každý přechod hranic byl jako jízda nejtěžší peřejí,“ popisoval. „Nikdy jste nevěděli, jestli celníci neotevřou právě tu loď, kde jsou schované knihy.“
Dokonce i rukopis Foglarova Tajemství Velkého Vonta putoval do mnichovského exilu ukrytý v jeho lodi.
Trenér, který viděl budoucnost
Po závodní kariéře se stal trenérem. Nebyl to muž posedlý tabulkami a stopkami. Věřil, že nejdřív musí děti vodu milovat – táboráky, řeku, kamarádství. A teprve potom přijde tvrdý trénink.
Právě jeho intuice stála u zrodu legendárního dua Miroslav Šimek – Jiří Rohan. Když je při kvalifikaci posadil „jen na zkoušku“ do jedné lodě, zajeli čas, který všechny ohromil. Pod Svobodovým vedením pak získali dvě olympijská stříbra a několik titulů mistrů světa.
Stejně neústupný byl i při budování české kanoistiky. Když chtěl uspořádat závody na Kamenici a v cestě stála nesjízdná soutěska, neváhal sáhnout po dynamitu. Po „partyzánské“ úpravě toku se z Kamenice stala jedna z nejtěžších a nejkrásnějších tratí v zemi.
Řeka jako metafora života
Život Milana Svobody připomínal divokou řeku. Byly v něm hluboké tůně, kdy se topil a ztrácel vědomí, i slunečné úseky, kdy ho voda nesla k vítězství. Režim mu vzal pas, zakázal reprezentovat a snažil se ho zlomit. Nikdy mu však nevzal to nejdůležitější – přesvědčení, že člověk má zůstat sám sebou.
Dnes, když se na českých řekách ozývá smích mladých vodáků, žije v každém záběru pádla kousek jeho příběhu. Příběhu o tom, že skutečné vítězství se neměří jen medailemi, ale tím, jak pevně dokážeme držet směr, i když proti nám teče celý svět.
Tagy: vodní slalom, top
