Končící šéf rychlostních kanoistů: dvě dekády růstu, úspěchů a olympijského zlata
Po dvaceti letech předává Jan Boháč českou rychlostní kanoistiku na vrcholu olympijskému vítězi Martinu Doktorovi a dalším členům vedení. „Odcházím spokojený. Jednak ve mně to rozhodnutí zrálo déle. Začínal jsem cítit, že přestávám mít stejný drajv jako na začátku, když jsme startovali novou éru. A jednak jsem viděl i v oddílech či jiných svazech, že když tam nějaký pašák zůstává dlouho, tak je to prostě špatně. Protože se přeskočí třeba dvě nebo i tři generace lidí, kteří by to mohli dělat stejně dobře jako on. Tak jsem si řekl, že tohle bylo tak akorát,“ říká Boháč, dlouholetý předseda sekce rychlostní kanoistiky a někdejší předseda Českého svazu kanoistů.
Odcházíte v době, kdy se rychlostní kanoistika těší z těch největších úspěchů korunovaných dvěma zlatými medailemi z olympijských her v Paříži. I to je důvod?
„Ano, reprezentační šňůra medailí teď gradovala. A symbolickým završením pro mě byla státní vyznamenání, která Pepa Dostál s Martinem Fuksou dostali letos. A také sekce rychlostní kanoistiky je stabilizovaná a její nové vedení bude pokračovat v načaté práci, a ještě ji dokáže pozvednout. Jsme v době umělé inteligence a digitální komunikace, na všechno jsou aplikace, takže než abych se s tím trápil já, mlaďoši si s tím poradí. Takže se mi odchází dobře.“
Na co budete mít nejlepší vzpomínky? Které momenty z těch dvaceti let byste vypíchnul?
„Nejkrásnější vzpomínky jsou samozřejmě na ty první vytoužené medaile. Na zlom, když po bídě od roku 2007, po tvrdé práci v klubech i s reprezentací přišla v roce 2012 olympijská medaile čtyřkajaku. A pak všechny další. Světový titul čtyřkajaku 2014. Dva tituly mistrů světa na domácím MS v Račicích 2017, pět minut po sobě, tribuny šílely. A samozřejmě loňská olympijská vítězství Martina Fuksy a Pepy Dostála v Paříži. To byla olympijská zlata v době předsednictví, předtím už jsem to zažil s Martinem Doktorem v Atlantě, to jsem byl ale pouze vedoucí výpravy a sekretář svazové sekce. Jako předseda za to nese člověk větší zodpovědnost. A má i upřímnější radost. A pak jsou tu další milníky.“
Povídejte.
„Hned po nástupu jsme v roce 2006 přeformátovali Sportovní centra mládeže, aby jich nebylo pět nebo šest stálých a jistých, ale aby každý klub dostal příležitost na základě své práce. Druhým milníkem bylo angažmá bývalého trenéra týmu USA Jerzyho Dziadkowiece na podzim roku 2007, který nám zpřístupnil tréninkové centrum v kalifornské Chula Vistě a hodně pomohl s metodikou a psychikou závodníků. Pak Martin Doktor jako reprezentační trenér utvrdil strukturu řízení sportovních center a péči o reprezentaci i svou autoritou. Když po něm reprezentaci po čtyřech letech přebral Pavel Hottmar, tak to bylo pevně nastavené a od té doby to tak jede. A výrazným milníkem bylo domácí mistrovství světa v Račicích 2017. Povedlo se výsledky, organizací, počasím. Pak to asi uzavírá to, jak Pepa Dostál s Martinem Fuksou letos dostali státní vyznamenání. To bylo prestižní, třešinka na dortu.“
Vraťme se ještě k mistrovství světa 2017. Světový šampionát se k nám vrátil po 59 letech a byl úspěšný.
„Byla to intenzivní roční práce organizačního týmu. Přesně jsme věděli, co chceme udělat. Nakonec se podařilo i trošku zdokonalit areál v Račicích, takže byl dost reprezentativní, zbytek jsme doladili dočasnými stavbami. Závodiště bylo kompaktní, útulné, přijelo téměř 80 států, vešlo se tam i hodně diváků, byly natřískané tribuny. Měli jsme medaile, takže to bylo opravdu emotivní po všech stránkách. A dvě zlaté medaile během pěti minut poslední den, to bylo až z říše snů. Ale nejvíc mě asi dostalo, že se nám povedlo tam sezvat víc než stovku bývalých závodníků, významných osobností kanoistiky. A pro každého jsme měli připravenou pamětní medaili. Tři dny byli spolu, mohli klábosit, někteří se viděli po dvacet, třiceti letech. Byli z toho úplně hotoví. A já taky.“
Česká kanoistika pořádá mezinárodní akce pravidelně, teď chce nový výbor usilovat o kandidaturu na pořádání mistrovství světa 2029. Proč je organizování akcí tak důležité?
„Mě k tomu vedly dva motivy. Měli jsme tu vedle mistrovství světa taky mistrovství Evropy juniorů, dospělých a Světové poháry. Jeden cíl byl finančně přilepšit závodišti v Račicích, protože byly doby, kdy nemělo žádnou podporu na činnost a muselo si samo na sebe vydělat. A druhý cíl byl to, že všechny kluby měly možnost vidět, jak závodí špička. Že to prostě jsou taky normální lidi. Mladí mohli asistovat při organizaci, třeba jako dobrovolníci, a zároveň měli motivaci trénovat v klubech. A zvedalo to také prestiž rychlostní kanoistiky nejen v Česku, ale získali jsme taky obrovskou prestiž v mezinárodní i evropské federaci. A doteď tam máme dobré kontakty. Když Češi přijdou s nějakým nápadem, tak se tam o něm aspoň přemýšlí.“
Na tohle ale člověk nemůže být sám. Komu všemu byste chtěl poděkovat za spolupráci?
„To by byl dlouhý seznam, kdybych měl vyjmenovat všechny. Určitě manželce Ivetě, jsme spolu přesně od roku, kdy jsem byl zvolený předsedou. A potom těm, kdo museli odmakat to, co já jsem si navymýšlel. Vratislav Odvárko jako dlouholetý šéf rychlostní kanoistiky v Armádním sportovním centru Dukla, zmiňovaný Jerzy Dziadkowiec, dřívější sekretář sekce Petr Mokrý a Pavel Šebesta, který dlouho šéfoval organizačním výborům akcí v Račicích. Postupně všem členům výboru, z nichž nejvýraznější jsou Martin Doktor a Pavel Hottmar. A v poslední době také Jakub Adam, nový sekretář sekce – to byla prostě super volba. Musím říct, že jsem měl i velké štěstí při výběru osobností a lídrů, které jsem do práce svazu za těch dvacet let zapojil. Je to kompaktní těleso, které ani nemá chuť se hádat. Na tom je to postavené, protože jenom stabilní svaz nebo sport má šanci na dlouhodobý úspěch. Jinak to prostě nejde.“
Hraje v tom roli i to, že kanoistika je rodinný sport s fajn prostředím, kde lidi dokážou držet spolu?
„Myslím, že ano. Kanoistika je svým charakterem náročný sport, který vytříbí charaktery už v mládí. Jsou to lidé připravení něco vydržet. A zároveň dokážou přijímat kompromisy. Když jedete finále mistrovství republiky za prudkého větru nebo deště, tak se nedá nic dělat, ty podmínky musíte překonat. A zároveň jsme dávali příležitost lidem, kteří končili kariéru. O Martinovi Doktorovi bylo jasné, že po něm skočíme jako po reprezentačním trenérovi. Pavel Hottmar převzal přímo z kajaku roli vedoucího SCM a později trenéra juniorů a následně i reprezentace. Z řady úspěšných závodníků jsou špičkoví trenéři Dukly a USK. Na svaz naskočili postupně Honza Štěrba, olympijský medailista a mistr světa, teď Jakub Zavřel a mnoho dalších. Vzali jsme osobnosti, o kterých víme, že něco umějí. A důležitá je také komunikace. Vzájemná, i s členskou základnou. Čím víc toho lidé o svazu vědí, tím menší jsou problémy. Týká se to i financování. Čím je transparentnější, lidé v klubech znají kritéria financování, mohou se na cokoli zeptat, tím větší klid to přináší.“
Zmínil jste, že závodní kanoistika je dřina. Ale zároveň jde o sport s kamarádským prostředím. Proč by ho děti měly vyzkoušet?
„Určitě bych kladl důraz na to, že je to sport v přírodě. I když je loděnice ve městě, voda je živel a přírodu máte i na břehu. Tělo to vnímá. Pak je tu ten charakter sportu – závodí se za každého počasí – za sluníčka, deště, větru, ve vlnách. Takže doporučil bych: dělejte kanoistiku, protože je v přírodě a zocelí vás. Připraví na život. A navíc se díky naučíte téměř všechny další sporty – lyžovat, plavat, běhat na lyžích … nějaká gymnastika, i fotbálek a nohejbal tam je, o nic nepřijdete.“
Co dala kanoistika vám?
„Celý život! Na loděnici jsem se naučil jezdit na kole. Když tam trénovaly sestry Chalupovy, z nichž jedna startovala na olympiádě v Mexiku, odložily svá kola, na kterých jsem zkoušel jako prcek jezdit. Byl jsem tam odmalička, protože táta byl trenérem hradeckého klubu. Jezdil jsem na kajaku, na kanoi, protáhl mě vším. Od třetí, čtvrté třídy jsem byl každý víkend na závodech, na pouťácích, co tenkrát byly. Mám doma kufr medailí ze všech těch kilometrů a pětistovek černožických, pardubických, nymburských, jabloneckých … Samozřejmě pak dospělácké mistrovské tituly z Dukly. Ale kanoistika mi dala hlavně své prostředí. Já jsem měl lepší partu na loděnici než ve třídě na základní škole nebo na gymplu, protože jsem vždycky žil tím kolektivem na loděnici. A takové to pak bylo i na Dukle. Vystudoval jsem fakultu a kanoistika ze mě udělala sportovního funkcionáře, který se vlastně trochu uplatnil i mimo můj sport.“
Jaká je vaše největší závodnická vzpomínka?
„Jednoznačně olympijské hry. Ale ještě předtím samozřejmě první medaile, bronzová, na deblkajaku na pastvinské přehradě na krajském přeboru, 1975 ? Pak se nám dařilo v sezonách 1986 až 1988 s mým parťákem Pavlem Havelkou na deblu, naše trať byla pětistovka. V podstatě nás v česku dva roky nikdo nepředjel. Takže jsem měl možnost startovat na mistrovství světa v Duisburgu a na olympijských hrách v Soulu 1988. Bohužel to byla éra, kdy se měnila pádla z klasických dřevěných na laminátová a zahnutá, která pak prodělala další vývoj a vypadají už zase trošku jinak. My jsme na to možná v těch letech doplatili, pořád jsme je vyměňovali a nebylo to ono. Takže jsme skončili na mistrovství světa i na olympiádě v semifinále. Což samozřejmě zase taková ostuda není, ale doufali jsme ve víc. Ale mohl jsem prožít atmosféru a nervozitu z očekávání, která do nás ostatní vkládali. Takže možná jsem potom daleko líp rozuměl závodníkům i trenérům.“
Co vás čeká teď?
„Stal jsem se předsedou České unie sportu a čekají mě ještě víc než dva roky práce. Dal jsem si nějaké cíle a ty první se mi podařilo celkem rychle naplnit. Prvním z nich bylo sjednotit české sportovní prostředí. Když se spojí jednotlivé organizace, které jsou samy o sobě dost prestižní, je to prostě jedna síla. A je to teď obrovsky znát. Když něco společně deklarujeme, reakce partnerů jsou úplně jiné, zejména politických uskupení nebo jednotlivců. Teď vědí, že sport je opravdu jeden a když něco řekne, tak to myslí vážně – a oni to prostě musejí řešit. Druhou metou bylo získat politickou podporu pro rekonstrukci národního sportovního centra Nymburk, po schválení programu a garancí vládou je to na dobré cestě. Doufám. Třetí cíl – úkol, který jsem dostal při zvolení – byl, abych zařídil, že sport bude mít místo ve vládě. Takže celé prázdniny jsem působil různými způsoby, aby politické strany měly v tomto směru dostatečně napsané volební programy. Po volbách je sport v programovém prohlášení vlády podrobně popsaný a už je jisté, že bude post ministra sportu, prevence, zdraví. To znamená, že sport bude zastoupený kompetentní osobou na každém jednání vlády. A to je úplně jiná pozice a jiný systémový rozměr, který sport v České republice dostane. Teď pracuji intenzivně na dlouhodobějším cíli – byl bych rád, aby se sport stal strategickou prioritou České republiky ve víceletém financování z Evropské unie od roku 2028 do roku 2034. Jiné země to tak mají, u nás toho zatím nikdo nebyl schopný dosáhnout, a přitom česká sportovní infrastruktura měst a obcí to potřebuje. Takže teď jednám o tomto tématu každý druhý den. Uvidíme, co to přinese.“
K vodě se na závody chystáte vracet jako divák. Sednete ještě do kajaku?
„Plánuji to. Základní podmínka je, že musím mít svoje pádlo, protože stabilita odchází. A nějaký starší typ lodě, jako máme v Hradci. A taky dobré počasí. Pak vezmu bráchu a půjdeme. A kdybych na singlu nemohl, snad by mě někdo mohl svézt na bachratějším čtyřkajaku pro žáky. Každopádně sportování k životu musím mít. Na vodě už to zase není úplně tak pohodlné, když vám fouká do tváře, prší a jsou vlny – Vltava v Praze rozhodně není klidná voda. Ale velice brzy jsem přešel na disciplíny, který jsem měl vždycky rád – běžecké a sjezdové lyžování, horské nebo trekingové kolo. Když jsem spočítal tréninkový deník, objel jsem na kajaku dvakrát zeměkouli po rovníku. Na lyžích i na kole mám taky hodně kilometrů. Tam nabírám sílu a nabíjím se. A když je to kolo někde v přírodě, v Alpách, v Krkonoších… Nebo když je krásně upravená trať na bruslení na běžkách, jako poslední zimy u nás doma ve Vrchlabí, tak prostě neodolám. A je super, když bruslíte na Mísečkách a najednou přes vás sviští parta mladých běžkařů … V duchu si říkám: Tak asi nějací lyžaři... No, a najednou vidím naše kanoistické bundy. Tak jim zamávám a mám z toho dobrý pocit.“
Když jsme se ještě dostali k mladým závodníkům – v úvodu jste říkal, že odcházíte na vrcholu, kdy Martin Fuksa a Josef Dostál jsou olympijští vítězové a dostali státní vyznamenání. Jsou to opravdu výjimečné osobnosti kanoistiky. Vidíte další?
„Vidím. Osobnosti jako Pepa, Martin a předtím Martin Doktor jsou tak výjimečné a vyčnívají, až tak, že v současném systému kanoistických soutěží nedostávají ostatní takové příležitosti. Nedávno ukončil kariéru kanoista, který byl čtvrtý na mistrovství Evropy. Kdyby třeba měl možnost jet na šampionát víckrát, zase by se posouval dál. Ale nedostane ji, když tu máte někoho, kdo poráží celou zeměkouli. To samé platí u Pepy, takže ostatní kajakáři v podstatě utíkají do posádek. Což není vůbec špatné řešení, ale na individuální průnik potřebují vyzrát na singlu. A někteří tu šanci nedostali, protože jsou tu Pepa a Martin a v každé disciplíně je pouze jedno místo na světě. Teď máme juniorského mistra světa na kajaku, který má všechno před sebou. Klidně by mohl prorazit on. Je to na něm. Jsou tu kajakáři, kterým je 21 až 25 let, to jsou také ještě ušáci, kteří každý rok rostou výkonnostně i postavou. Předpoklady mají, tak jen musejí dostat příležitost. Myslím, že trenéři to s nimi už umějí, aby dělali věci správně. Máme v kanoistice hodně zapojenou vědu do přípravy. To je klíčové, bez toho nemáte šanci. A jde o to, aby závodníkům také správně natónovali i hlavy, aby si věřili. To byla doména právě Jurka Dziadkowiece, který to klukům ukázal. Nejprve se báli podívat do startovní listiny. A pak se na ně chodili dívat s tím, že jejich soupeři to mají blbé, protože mají v rozjížďce právě je.“
Jan Boháč
Narozen: 22. dubna 1963
Místo: Hradec Králové
Sportovní úspěchy: S rychlostní kanoistikou začínal ve Spartaku Hradec Králové, jehož členem byl do roku 1982, poté přestoupil na dva roky do VŠ Praha. V letech 1984–1991 byl závodníkem Dukly Praha. Stal se několikanásobným mistrem republiky a v období 1984–1990 byl členem reprezentačního družstva. Na Mistrovství světa 1987 v Duisburgu postoupil na deblkajaku na 500 metrů do semifinále a tento výsledek zopakoval ve stejné disciplíně a na stejné trati v roce 1988 na Olympijských hrách v Soulu (K2 500 m). Aktivní sportovní kariéru ukončil v roce 1991.
Profesní kariéra: V roce 1998 byl jmenován generálním sekretářem Českého svazu tělesné výchovy, transformovaného v roce 2013 na Českou unii sportu (ČUS). Od roku 2013 byl jako člen Rady ČUS jedním ze čtyř statutárních zástupců ČUS (stanovy ČUS). V roce 2025 se stal předsedou ČUS.
Další informace: V roce 1991 byl jmenován generálním sekretářem Československé kanoistické federace. O rok později, po rozdělení federace, převzal tuto funkci v Českém svazu kanoistů a vykonával ji až do roku 1998. V roce 2014 byl zvolen jeho předsedou a tuto funkci vykonával do roku 2022. Získal pro ČR po 59 letech pořadatelství MS v rychlostní kanoistice, které se konalo v roce 2017 v Račicích. Působil jako předseda organizačního výboru mistrovství světa, Evropy a světových pohárů v rychlostní kanoistice, konaných v období 2005–2025 v ČR. S kvalifikací diplomovaného trenéra a licencí mezinárodního rozhodčího vedl od roku 2005 do 2025 v Českém svazu kanoistů Sekci rychlostní kanoistiky.
Tagy: rychlostní kanoistika, top
