V nejlepším se má přestat, a tak kanoista Radoň ukončil kariéru. Láká ho trénování v cizině
Ačkoli se rozhodl ukončit kariéru, po olympijských hrách si kanoista Jaroslav Radoň dopřál paradoxně nejkratší volno, jaké kdy po sezoně měl. „Začal jsem po měsíci trénovat. Jeden den jsem šel s klukama z Nymburka na vodu, druhý den do posilovny. Ale když se mi místo tréninku na vodě chce jít běhat, jdu běhat. Chodím na box, na kolo. Trénuju relativně hodně, každý den, někdy i dvoufázově. Ale nemám daný tréninkový plán a když se mi nechce nebo se mi to nehodí, přizpůsobím si trénink, což mi naprosto vyhovuje,“ říká třicetiletý Radoň. Ke dvěma bronzovým medailím z mistrovství světa na deblkanoi s parťákem Filipem Dvořákem, s nímž byl pátý na olympijských hrách v Londýně a sedmý v Riu, už další medaile přidat nehodlá. U vody však chce zůstat, nejlépe v roli trenéra – a pro začátek v zahraničí.
Kdy jste se rozhodl, že ukončíte profesionální kariéru?
„Hned po příletu z Ria. Už po olympijské dokvalifikaci jsme se šéftrenérem Dukly Petrem Náprstkem řešili prodloužení smlouvy, ale říkal jsem, ať to nechá až po olympiádě. Že se rozmyslím a že je možnost, že bych skončil. Nechtěl jsem to vůbec řešit před olympiádou. Po příletu jsem se ale musel rozhodnout rychle. Myslel jsem, že budu mít třeba měsíc na rozmyšlenou, ale bylo třeba to řešit hned. Tak jsem o tom rychle popřemýšlel, probral jsem to s rodiči a rozhodl jsem se takto.“
Co vás vedlo k rozhodnutí skončit?
„Poslední dva roky jsem z vrcholového sportu, práce a každodenní rutiny byl hodně unavený. Už mě to tolik nenaplňovalo, tak nějak jsem cítil, že je čas jít dál. Sport mě baví ohromně pořád. Denně sportuju, ale už to nechci dělat na vrcholové úrovni. V nejlepším se má přestat, po olympiádě už ani nebyla motivace. Tak jsem se rozhodl takhle.“
Bylo těžké udělat čáru za kariérou?
„Myslel jsem, že bude těžší. Kanoistiku neopouštím. Neopouštím kamarády. Jen jsem si zvolil jinou formu toho, jak sport dělat. Samozřejmě jsem o tom chvíli přemýšlel, příští rok je mistrovství světa v Račicích, ale pro takovou dřinu musíte mít motivaci. A tu už jsem takovou neměl. Takže svým způsobem to rozhodnutí tak těžké nebylo.“
Probíral jste ho i s parťákem Filipem Dvořákem, nebo jste mu už jen oznámil, že končíte?
„Nejprve jsem to oznámil šéftrenérovi Dukly, který to musel dát na papír, a potom jsem se sešel s Filďou a trenérem Liborem Dvořákem. Oni byli ohromnou částí mého života, deset let jsme se víceméně denně potkávali. Ale na druhou stranu tohle rozhodnutí je čistě moje, takže jsem je vlastně postavil před hotovou věc. Mám smlouvu do Vánoc, takže bych si to mohl rozmyslet, což nehrozí. I Libor říkal: Uvidíš, necháme to. Ale oba to vzali velice racionálně a pochopili to. Vědí, o čem naše příprava je. Respektovali to.“
Jak si představujete svou další cestu a formu setrvání u vody a kamarádů?
„Dostal jsem nabídku, že bych mohl zůstat v Česku, trénovat, ale to se mi úplně nechce. Je spousta věcí, které mě drží doma, ale na druhou stranu si myslím, že pokud nevyjedu do ciziny teď, tak už nevyjedu nikdy. A takže se snažím hledat možnosti. Řešil jsem to až po Riu, chtěl jsem být úplně koncentrovaný na olympiádu, takže to ještě chvíli potrvá. Ale rád bych se vydal do zahraničí, kde bych nabral zkušenosti, naučil se perfektně jazyk. Chtěl bych trénovat kanoisty nebo kanoistky. Uvidíme, jaká příležitost se namane.“
Máte nějakou vysněnou zemi?
„Lákala by mě Austrálie nebo Kanada, kde se dobře naučíte jazyk a kultura je relativně podobná. To jsou země, kde můj rozvoj osobností i trenérský by byl velice dobrý. Druhá možnost je jít za dobrodružstvím, což může znamenat Asii. V Íránu je docela silná základna holek na kanoi. Tam by mě to docela lákalo, ale je otázka, jestli to bude víc dobrodružství nebo poznávání než rozvoj. Uvidíme, co přijde.“
Tagy: press, rychlostní kanoistika