Kanoe.cz

Mezinárodní mistrovství Číny v raftingu

Organizátoři pozvali nejlepší týmy z letošního MS, aby přijeli na mezinárodní mistrovství Číny v raftingu. Kromě naší posádky přijeli ještě letošní mistři světa Rusové a čtvrtý nejlepší tým MS Němci (na MS druzí ve sjezdu). Do Číny jsme odletěli 13.12. z Ruzyně, pres Frankfurt rovnou do Pekingu, kde jsme se setkali s ostatními týmy a také naší průvodkyní, která na základě svých organizátorských dovedností dostala přezdívku „soudružka Marie Kabrhelová“. Marie nás na uvítanou pozvala do místní čínské restaurace. Vyhladovělí a žízniví po dlouhém letu jsme toto pozvání s radostí přijali. Trošku nás zarazilo, proč se zastavuje u dveří do KFC a tak se naše kroky narozdíl od ruské a německé výpravy zastavili až u sousední pravé čínské restaurace. Měli zde výborný rýžový talíř s krevetami, nebo také smažené červy a jiné pochutiny. Marie obsluhujícím hosteskám pokyn ať nosí co se nás vejde, samozřejmě vše platila.

Po čtyřhodinové přestávce trávené na Pekingském letišti, jsme pokračovali v naší cestě za čínským dobrodružstvím. Tentokrát nás čekal již jen tři a půl hodinový let do nejlidnatější Čínské provincie Secuan. Hlavni město této provincie Chengdu, ve kterém jsem přenocovali má 10 mil obyvatel a je třetím největším městem v Číně. Cesta z letiště do jednoho z nejluxusnějších hotelů ve městě – National, byla nekonečná. Autobus jel snad půldruhé hodiny.

V Chengdu, nás dost zarazilo počasí. Organizátoři slibovali v dějišti závodů dvacet celsiových stupňů, ale tady, jich bylo slabých pět nad nulou a to jsme byli již poměrně blízko. Do města Panzhihua, kde se závody konaly jsme letěli hned ráno. Tentokrát to byl jen takový letový sprint. Po hodině letu jsme přistáli na krásném novém letišti, které čínský soudruh vybudoval na obrovském kopci přímo nad městem. Jako mávnutím kouzelného proudku bylo vytoužených dvacet nad nulou. Po odložení peřovek, se nám hned zvedla nálada.

Organizátoři nás okamžitě odvezli do našeho ubytovacího zařízení a po krátkém obědě jsme se okamžitě vydali na náš první trénink. Už z autobusu jsme poznali, že to zřejmě nebude úplná divočina. Občas jsme totiž přejeli po jednom z vysokých mostů, kterých jsme při závodě míjeli celkem. Mosty hrály v tomto závodě významnou roli. Při obědě jsme ještě vtipkovali o délce trati a její obtížnosti.

První pohled na koryto řeky a místo startu nás vrátil ihned do reality. Na dohled jsme nezaznamenali jedinou peřej a charakter řeky podobný Dunaji v Bratislavě byl jasnou známkou toho, že se peřejí zřejmě asi nedočkáme.

Při startu tréninku nás hlavní organizátor Mr. Lee seznámil s tratí. „Pojedete rovně dolů, musíte spěchat, aby jste to zvládli do tmy. Jste zkušení borci, nic by vás nemělo překvapit“, dodal Mr Lee. Neměl však pravdu. Již jeho slova nás dosti překvapila. Bylo půl čtvrté odpoledne, a my věděli, že tma bude nejdříve v šest. Každý si rychle spočítal, že pojedeme nejméně dvě a půl hodiny. Vyjeli jsme všechny posádky dohromady a na trati nás zdárně doprovázel motorový člun. Prej jen tak, co kdyby. Již samotná přítomnost tohoto motoráku nám vzala poslední naděje, že alespoň část z dvou a půl hodinového závodu by se mohla odehrávat v peřejích. Při pohledu na posádku tohoto člunu bylo jasné, že to bude čistokrevný „volej“. Pánové v lakýrkách a kožených sacích, kdy každý z nich držel v ruce minimálně jeden špičkový telefon vybavený kamerou a v ruce druhé vysílačku. Byly jsme prostě pod nepřetržitým dohledem.

Zmínit se mohu maximálně o třech peřejích, jejíchž obtížnost bych zařadil někam k WW III. Žádná z nich nebyla však delší než dvě stě, tři sta metrů. Tréninkovou jízdu jsme dokončovali po 135 minutách a v nedobré náladě. Příčinou byl nejen charakter trati, ale také značná únava a prostředí, ve kterém jsme se celou dobu nacházeli. Každý kdo zná vysoké pece v Ostravě – Vítkovicích ví, že žádný krásný pohled to není.

Večer následovala porada kapitánů, kde jsme se dozvěděli pravidla. Startovat se bude po 30 vteřinách, každá posádka má svůj interval. Následovalo losováni. To bylo pro nás zřejmě nejdůležitější, protože jsme si vylosovali startovní číslo 9 a to znamenalo, že pojedeme 2 minuty za ruským a minutu za Německým týmem. Po mýtinku se scházíme v místní restauraci a se slovy „chlapi, jinak to prostě zítra nepůjde“, otevírám litrovou láhev výborné kónické meruňkovice, kterou mi na poslední chvíli dovezl před odjezdem Šarde.

V dopoledních hodinách následujícího dne, z taktických důvodů vynecháváme oficiální trénink a značně unaveni časovým posunem a večerní taškařicí dospáváme. Jen tak tak, že stiháme s Hanulem oběd. Maruška nám dává instrukce, že ve dvě odpoledne začíná generálka na slavností zahájení. Bylo to obrovské, jak taky jinak když jsme v Číně. Již na generálku se shlukuje na 10.000 aktivně zapojených Číňanů. Nechybí kroje, dělnici, hornici, děti, ... no prostě všechny prvky komunismu tak, jak to známe z naší minulosti. Vše sledují pohlaváři z 200 m dlouhé a 50 m vysoké, červené tribuny. Nechápeme proč, ale už tato zkouška je přenášená pomocí mnoha televizních kamer živě do televize.

Zahájeni začíná ve 3 hodiny a na tribuně nechybí Čínský ministr sportu a spousta dalších důležitých straníků. Začíná obrovská show, kde se překvapivě objevují západní prvky. Rudí draci zřejmě čerpali motivaci někde v amerických končinách. Vidíme ruské borce na wakeboardu, skoky na vodních lyžích přes pětimetrovou rampu, tří-stupňová lidská pyramida opět na vodních lyžích. Vše se odehrává pod obrovským 50 metrovým drakem, který připoután na lanech lítá po obloze. Ihned po zahájeni jdeme na plac my. Startuje 50 nejlepších čínských posádek a tři nejlepší z MS.

Rafty nejsou úplně standardní konstrukce a jen těžko v nich hledáme ideální posed. Závod rozjíždíme ve velkém stylu. Po cca 2 kilometrech hlásím klukům 3 sekundy na němce. To nás hecuje a ještě malinko přidáváme. Předjíždíme jeden čínský raft za druhým a před námi vidíme, jak se Němci dotahují na ruskou posádku. Němci jedou skvěle, my vsak ještě rychleji. V půlce trati předjíždíme i my ruský tým, který se nás na chvíli drží. Ne však na dlouho. Za Němcema jsme v tuto chvíli už jen půl minuty. Na klidné vodě je to opravdu kousek. Kluci jedou skvěle. Kazour přestává mluvit a ve tváři má permanentně křečovitý výraz. Zdánlivě jako by se snad i smál. Není tomu tak. Všichni už toho máme opravdu dost. Teď už víme, že pokud nám nedojde, můžeme vyhrát. Značně unavení kluci přestávají komunikovat. Já a druhý háček Hanul se zkoušíme vyhecovat. Daří se, pádlujeme jak o život a rychle se Němcům přibližujeme. I já začínám cítit značnou únavu. Cítím, jak se mi třesou obě ruce a dokonce i zuby. Zimou to však není. Jakmile Němci zjišťují naší přítomnost doslova za zadkem, zkoušejí zrychlit. Zprvu se jim to daří, ale po 5 minutách postupně odpadávají. Na dalším úseku volíme oproti Němcům lepší stopu a dotahujeme se těsně za ně. Máme je na dosah. Do cíle zbývá cca čtvrthodina. Před posledním lehce peřejnatým úsekem se dostáváme na jejich úroveň a po krátkém boji konečně také na první místo. Před námi je už pouze nekonečná cílová rovina.

Finální předjíždění nám vzalo opravdu hodně sil a do cíle je to hodně na morál. Závěrečným finišem ujíždíme Německé posádce o dalších dvacet vteřin a na cílové linii to dělá v součtu rovnou minutu dvacet. Jsme nejen mistři Číny, ale také vítězové 4. ročníku mezinárodního závodu v raftingu, který se jel na řece Yang Ze v okolí ne moc pohledného města Panzhihua.


V posádce jeli: pravý zadák – Robert Kazour Kazík, vedle něj Zbyněk Zbyšek Netopil, Jan Hanul Hanuliak a Tomáš Vasago Slovák.

Mistrovství světa R4 - rafting

Mistrovství Evropy - rafting

Logo ERC 2015 BiH 300x225

 

Facebook IRF

 

Facebook SVoČR - Rafting