Jiří Rohan: Důležité je zůstat nohama pevně na zemi
Jako závodník má za sebou dvě úspěšné olympiády v Barceloně a Atlantě, kde bral společně s Miroslavem Šimkem dvě stříbra v kategorii deblkanoistů. Jako trenér a zároveň táta byl u toho, když jeho syn vyskočil na Hrách v Tokiu na druhý nejvyšší stupínek. Díky společné snaze Jiřího a Lukáše figuruje příjmení Rohan po 25 letech opět mezi třemi nejlepšími vodními slalomáři planety.
Na olympiádě 1992 v Barceloně patřila posádka Jiří Rohan-Miroslav Šimek k největším aspirantům na zlato. „Jeli jsme tam s tím, že jsme nejlepší a chceme vyhrát. Ale trať v La Seu d’Urgell nám neseděla, byla vodním terénem lehká, úzká a krátká,“ vzpomíná na svou premiéru pod pěti kruhy Rohan. Navíc tehdy platilo pravidlo, že za dotek branky zaznamenali závodníci 5 trestných vteřin. „Což na tu trať bylo opravdu moc. Nakonec nás právě jedna penalizace odsunula na druhé místo.“
O čtyři roky později v Atlantě už nepatřili k jediným favoritům. „A ani jsme nebyli v nejlepší formě. Trať sice byla skvělá, dostatečně dlouhá a obtížná, ale nakonec jsme se museli opět spokojit se stříbrem. Naši soupeři z Francie zajeli lépe a zaslouženě zvítězili.“
Zatímco se Jiřímu Rohanovi houpalo na krku druhé olympijské stříbro, doma na něj čekal roční syn Lukáš. „Popravdě jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, že by i z Lukáše jednou vyrostl olympionik. A když se mu loni podařilo kvalifikovat do Tokia, považoval jsem to samozřejmě za velký sportovní úspěch a měl jsem z toho radost, a zároveň i takový ten pocit zadostiučinění jako trenér,“ říká Rohan. „Je fajn, když se vašemu svěřenci daří. Říkáte si, že je to odměna i za vaši práci a že to třeba neděláte špatně. Ale důležité je zůstat nohama pevně na zemi, pád by mohl být bolestivý,“ dodává. A co Lukášovi řekl táta poté, co si vybojoval kvalifikaci do Tokia? „To přesně nevím, ale určitě jsem mu gratuloval a šli jsme na rodinnou večeři.“
Na tokijské slalomové trati Kasai Lukáš Rohan možná nepatřil k největším medailovým favoritům, ale nedávným úspěchem na domácím Světovém poháru v Troji, kde vybojoval své vůbec první vítězství v tomto prestižním seriálu, dal jasně najevo, že s ním soupeři musí počítat.
Co od něj jeho táta a trenér v jedné osobě při premiérovém startu pod pěti kruhy očekával? „Co nejlepší výkon a závislosti na kvalitě předvedených jízd soupeřů i dobrý výsledek. Moc jsem si přál, aby Lukáš postoupil do finále, kde by pak mohl překvapit. Během semifinále jsem byl určitě víc nervózní, v té finálové jízdě snad jen přiměřeně,“ přiznává Rohan. „Pak jsem mu šel hned pogratulovat s tím, že jízda byla velmi dobrá, a ptal jsem se, jestli věděl o doteku na čtvrté brance, který byl velmi malý. Přiznal, že věděl. Pak jsem šel zpátky k trati a spolu s dalšími trenéry sledoval, na jaké umístění to bude stačit.“
Nakonec z toho byl druhý nejlepší výsledek, i přes ten šťouch. Díky stříbru Lukáše Rohana se po 25 letech podařilo dostat české singlkanoisty na olympijské stupně vítězů. „Lukášova nejsilnější stránka je určitě velká pracovitost a cílevědomost. Teď má medaili z olympiády, což je jistě obrovský úspěch, ale kromě medaile z mistrovství Evropy mu k té absolutní úspěšnosti chybí ještě medaile ze světového šampionátu. Byl bych samozřejmě rád, kdyby se mu to podařilo, ale nemusí to být letos. Není vůbec jednoduché se v jednom roce připravit na dva takové vrcholy, a ještě to umět prodat. Ale život jde dál, Lukáš bude na jedné straně určitě chtít výsledky vylepšit, ale také by se měl rozvíjet v tom, co bude v životě dělat,“ uzavírá trenér i táta Jiří Rohan.
Tagy: press, Olympijské hry, vodní slalom, top, reprezentace
