Kanoista Dvořák skončil po olympijských hrách v nemocnici
Tenhle den bude bolet ještě dlouho. Den, kdy se roky dřiny měly proměnit v olympijskou medaili. Den, který pro deblkanoisty Jaroslava Radoně a Filipa Dvořáka a jejich trenéra Libora Dvořáka zůstane spojen se sedmým místem z olympijských her v Riu. „Čtyři roky jsme se na finálový závod na olympijských hrách připravovali a nakonec se naskytly okolnosti, kterým bylo možno jen velmi těžko předejít a které s největší pravděpodobností značně ovlivnily splnění našeho společného snu,“ řekne Libor Dvořák.
Od pátého místa na olympijských hrách v Londýně 2012 spolu zažili radost ze dvou bronzových medailí na mistrovství světa i z dalších úspěchů na mistrovství Evropy nebo ve Světovém poháru. A taky zklamání ze světového šampionátu v Miláně, kdy neuspěli v kvalifikaci na hry v Riu.
Od té doby sáhli k řadě změn, začali pracovat s mentálním koučem Marianem Jelínkem. Strávili 66 dní na soustředění v USA. Trenér upravil svěřencům přípravu na míru tak, aby jim po letech únavy dodal nové podněty. Povedlo se, Radoň s Dvořákem měli skvělé výsledky v nejrůznějších testech – od běžecké patnáctistovky v hale až po osobní rekordy na dva kilometry s obrátkou skoro o patnáct sekundu u obou. „I při najíždění traťového tempa byly dosahované časy tak dobré, že jsem je klukům kolikrát radši ani nechtěl říkat,“ dodává Libor Dvořák.
Po úspěšné dokvalifikaci v Duisburgu a povedeném Světovém poháru tamtéž už se soustředili na jediný závod – olympijské hry. Taktika pro rozjížďku i semifinále jim vycházela skvěle tak, aby na finále měli přesně tu dráhu, jakou chtěli. „Kluci neudělali jediný zbytečný pohyb navíc,“ říká Libor Dvořák.
Až v sobotu, v den finále, bylo najednou všechno jinak. V první polovině závodu se sice pohybovali kolem druhého až třetího místa, ale v druhé polovině kilometrového závodu, kdy měli zrychlovat a bojovat o medaili, jejich tempo naopak uvadlo. Skončili sedmí. „Z mé strany to bylo na prd. Když se oběma nepovede dát do výkonu sto procent, nemůžeme být se světovou špičkou konkurenceschopní. Jarda tahal, co to šlo, ale já jsem od pětistovky sotva viděl,” líčil Filip Dvořák. Jaroslav Radoň dodával a bránil parťáka: „Z Filipovy strany to nebylo vůbec špatný, ale v druhé polovině jsme ztuhli oba. Bojovali jsme, fakt jsme šli strop, snažili jsme se v tom konci, ale nepovedlo se to, bohužel.“
Každý se vyrovnával se smutkem po svém. Radoň je větší kliďas, Dvořák si ulevil spíše zanadáváním při debatě s otcem. Pernější dny pro něj přišly po návratu domů. Po úterním návratu a autogramiádě olympioniků se ve středu probudil a brzy ráno volal rodičům, že je mu hodně zle a že má skoro čtyřicetistupňovou teplotu i po použití paralenu. O den později už skončil v nemocnici, kde ležel až do konce týdne. Zhubnul pět kilo, lékaři mu dávali umělou výživu, měli obavy z některého ze závažných tropických onemocnění, které se však naštěstí neprokázalo.
„Šlo o virózu. Z sedimentace se podle ošetřujících lékařů ukázalo, že měl nemoc v těle už v sobotu, v den závodu. Jen těžko říct, jestli ovlivnila závod,“ říká Libor Dvořák. Jeho syn Filip dodává: „V den závodu jsem se cítil divně, ale nepociťoval jsem akutní známky nemoci. Rozhodně bych se na to nechtěl vymlouvat. Nesešlo se víc věcí.“
I když medaile možná byla blízko, pro Libora Dvořáka je důležitější jiná věc: „Jasně, štve mě to. Poté, co jsem se od lékařů dozvěděl okolnosti, mi bylo smutno a kluků mi bylo strašně líto, zvlášť při představě, jak museli v druhé polovině závodu trpět. Při závodě, na který se těšili, na který byli po všech stránkách připraveni a který si chtěli užít. Pro který obětovali v rámci poctivé přípravy všechno. Ale jednou v budoucnosti si určitě víc než medaile budu cenit toho, jak gentlemansky se kluci, i v těžké chvíli zklamání, k sobě zachovali. Filip to vzal na sebe a Jarda se za něj postavil. Borci. I kdyby spolu už nezávodili, můžou zůstat kamarády na celý život,“ dodal trenér.
