Jak trénovat


Zde necháme prostor klubům, oddílům, organizace téninku je složitá záležitost. Existuje mnoho faktorů, především dostupnost tekoucí vody, které ze způsobu tréninku dělají značně individuální problém a nemůžeme to řešit obecně.
Alespoň několik zásad:
  • Kanoistika je inteligentní sport, jezdit se musí hlavou a až potom silou. Slalomář sice má jezdit prvně na rychlost a pak na čistotu, ale to tento princip nevyvrací - hlava je potřeba i na rychlost - k volbě optimální techniky.
  • Je zřejmé (a prokázané studií Americké kanoistické federace), že narozdíl od jiných sportů se kanoistika dá naučit jen kanoistikou, tedy že kanoista se nedostane na dobrou úroveň jiným sportem. To neznamená, že doplňkové aktivity nejsou potřeba, naopak nesymetrii kanoistického záběru, polohu nohou, namáhání ramen je potřeba kompenzovat a doplňovat jinými sporty. Myslí se tím, že nestačí jen skvělá tělesná kondice, hodiny v posilovně - většina tréninku by měla probíhat na vodě.
  • Nebojte se klidné vody. Kvalitní záběr, základy řízení, udržení náklonů, to by si každý měl osvojit na klidné vodě, kdy se nemusí soustředit na nic jiného. Začátečník, který se hned poprvé na vodě vydá do umělého kanálu, plácá pádlem do vody ze strachu před převrácením a tříská do branek, získá špatné návyky, kterých se pak nezbaví.


Čím těžší voda, tím míň kanoista může dbát na dobrou techniku. Ale čím lépe se dobrou techniku naučí na klidnější vodě, tím lépe pak těžkou vodu zvládá.

  • Každý, kdo chce jezdit na C2, by měl mít určitou zkušenost na C1 nebo alespoň na kajaku. Jinak háček spoléhá na zadáka (nebo lehčí na těžšího) v náklonech a oba vodáci si nejsou tak jistí při náklonu na opačnou stranu, než pádlují. To platí speciálně pro výcvik dětí, pro takové ty singly se spolujezdcem na háčku, které můžeme vidět třeba na závodech ČPV převážně na Canoah Amerika, kdy zadák dělá náklony a dítko vpředu se veze. Z vlastní zkušenosti vím, že je to jeden z největších problémů při zaučování dětí, chce to důsledně po dítěti náklon vyžadovat, povolit ho, ale nedělat ho sám. A na to učení musí dítě být v lodi alespoň někdy i na divoké vodě samo.
  • Na C2 i C1 si prohazujte strany a nebuďte naprosto vyhranění leví či praví kanoisté.


Potřebujeme trenéra nebo cvičitele?
Každý jedinec má jiný způsob, jak si osvojit informace a jak je prakticky použít. Někdo nejvíc získá četbou, někdo sledováním příkladů, někdo si to musí vybádat sám. V kanoistice ale nemají šanci na úspěch ti, kdo jednostranně zavrhnou nějaký způsob svého zdokonalování. Nelze vypustit teorii, nelze vypustit vlastní bádání o technice na vhodném terénu, nelze vypustit sledování určitých vzorů.
Musíme ale k teorii přistoupit tak, že nám vše řekne a zkontroluje trenér? To je opět individuální, proto si k tomu napíšeme pár poznámek a ne nějakou černobílou odpověď.

  • Je rozdíl mezi dítětem a dospělým, děti potřebují vedení a se svým přístupem k autoritě to mají jednodušší, aby si “daly říct”
  • Nejpodstatnější u nácviku je zpětná vazba - kontrola, jestli techniku dělám správně či ne. Tu trenér zajistí velmi dobře s okamžitým požadavkem na nápravu.
  • Jsou ale i jiné metody. Bill Endicott i přes svou příslušnost ke starší generaci opakovaně nabádá k záznamu jízdy - fotografie a video.
  • Já fotografování a filmování používám i tehdy, když sám děti cvičím, dokonce když sedím v lodi za háčkem - začátečníkem. Z fotografií je vidět mnoho chyb, o kterých ani nevíte, že by mohly existovat.
  • Zpětná vazba - fotografie i video - by měla být přímo porovnávána s podobnými záběry někoho, kdo to umí. Ale zase to je individuální, někdo špatné provedení pozná z fotky sám, někdo porovnáním, někomu to musí i z fotky říct někdo zkušený.

Do určité úrovně je ideální trénink ve skupině, kdy cvičitel je na vodě a ukazuje techniku přímo z lodi.

Pro ilustraci, osobní zkušenost: Při psaní této školy jsme udělali tisíce fotek a videí, na některých jedou děti s identickým záběrem, jako závodníci špičkové úrovně. A u jiných fotek se chytáme za hlavu se slovy “toto je úplně základní chyba, fuj!” Dobrá zpráva z toho je, že se nám tak podařilo najít jednoznačné a opakující se chyby, ukázat si je, popsat správné provedení a pak to nacvičovat. Na některé chyby a hlavně na věci, na které je třeba klást důraz, upozornil i Bill Endicott a Milan Bílý. Chybové fotky zde s patřičným komentářem také uvádíme, protože chybami se člověk učí, nejlépe cizími.

Při nácviku vodák nevidí chyby v držení pádla, v náklonu a podobně - hlavně, když zavře oči, jako na levém obrázku... :-) A jindy při pohledu na fotografie žasne “to není možný, takto že jsem držel pádlo?”, jako já na obrázku vpravo.



Celé se to dá shrnout takto:

  • Pro dospělé kanoisty v turistice, kteří si zdokonalují techniku, trenér není nutný, stačí fotky, videa a ježdění se zkušenými kamarády. Nějaká zpětná vazba je nutná.
  • Organizace slalomu je taková, že trenér je v oddílu vždy. Dorost a dospělí trénují slalom často sami, ale i ti si nechají poradit od trenéra při zhodnocení jízdy na závodech a podobně. Zde samozřejmě záleží na tom, na jaké úrovni závodů se jezdí. Dále ve slalomu trenér pomůže se zvýšením výkonnosti a výdrže.
  • Pro děti a mládež je nutný trenér nebo cvičitel vždy.

Návrat na začátek stránky