Držme se lodi - ale koleny!


Už v dobách dřevěných a následně laminátových lodí vodák v zimě nedočkavě obcházel kolem své lodi, lepil díry, instaloval šprajcy, vyztužoval kýl, pokročilejší pak vycpávali lodě polystyrénem, což podstatně zvýšilo odolnost proti zlomení.
Opravitelnost a vylepšitelnost dnešních lodí v amatérských podmínkách je značně horší, ale přesto tu nějaké možnosti jsou. Netýká se to ani tak lodi samotné, jako upevnění vodáka.
Myslím, že čím lepší vodák, tím víc se cítí spojený s lodí (u C2 je to další požadavek na jednotné pojetí jízdy - nejen společný záběr, ale díky upevnění i každý náklon a nakonec i eskymácký obrat). A právě toto spojení s lodí je možné u všech typů lodí vylepšovat. V rámci minimální výšky sezení, což je dobré pro stabilitu, přitom usilujeme o maximálního pohodlí, což je dobré proto, abychom nevylézali z lodi s podřenýma a otlačenýma nohama.
Proto jakékoliv “vytunění” lodí, i těch otevřených, kde to není zvykem, vřele doporučuji. Američané, kteří jezdí těžkou vodu na otevřených singlech i deblech, mají klečení srovnatelné se slalomovou lodí, velmi pevné a přitom pohodlné. Strach z toho, že se z takového klečení v případě potřeby nevymotáme, se odnaučíme na rybníce nebo na bazénu s dohledem někoho u lodi - vyzkoušíme si několikrát převrácení a “odpásování”, to platí i pro ty, co umějí eskymovat.
V první fázi je dobré vyříznout zarážky na kolena z tvrdé pěny tak, aby kolena byla co nejdál od sebe. Popruhy na plastové lodi někdy vyžadují zásah do lodi, ale změna jízdních vlastností si to zaslouží.

Výška posezu a klečení, které nemusí být za trest

Také výška sezení je věc k laborování. Minimum jsem viděl u jednoho singlíře - 7 cm, nevěřil jsem , že je to sedačka. 10-12 cm se dá ale pokládat za rozumný velmi nízký posez.
Bolest kolenou a zatuhlá spodní část těla je ovšem závislá na každém centimetru.

U libovolné kanoe se dá klečení zvýšit a udělat celkem pohodlné:

  1. U starých laminátek s moc nízkou laminátovou sedačkou v límci je možné ji vyříznout pryč a nahradit blokem z tvrdé pěny. Pak viz kategorie C. U většiny lodí je to ale škoda práce.
  2. U lodí s lavičkou se dá zvýšit sezení podložením celé lavičky v úchytech, ale to je mimořádné - lavička už bývá dost vysoko, případně si nalepit tvrdou vytvarovanou pěnu na sedačku. Já jsem lavičku u pár let starého kevlarového singlu vyhodil a nahradil blokem pěny, takže také kategorie C.
  3. Nejlepší je sezení s blokem pěny. Ten se dá libovolně zvyšovat a tvarovat, u obou typů kanoí s velkým (nové) i malým (staré a originální plastové singly) otvorem je to možné. Dokonce si můžete udělat různě vysokou část sedačky na suchý zip, sjíždět řeku pohodlně a na nácvik si sezení snížit. Nezapomeňte, že sedačka by měla zasahovat dozadu a vyztužovat palubu. Pak si můžeme pro odpočinek na palubu sednout.

Při vysokém sezení si člověk připadá pohodlně a jinak skoro stejně - až těžší voda mu ukáže, že je to jinak. Každý centimetr hraje negativní roli ve stabilitě. Náfukáři si to ještě zhoršují zvedáním zadku.


Sezení let osmdesátých. (Klečení a některé “šprajcy” jsme doslova vyrvali při sjíždění Vydry, aniž bychom se cvakli a loď plná vody plavala - popraskalo to za jízdy. Loď už asi nestojí za to opravovat)


Standardní slalomové klečení, je pohodlné co se tvaru a měkkosti (ne výšky) týče. Zde bez opěrek na boku.


Speciální úprava pro děti - kolena nedosahují do standardního klečení, proto je vpředu přidaný blok pěny.


Některým kanoistům vadí na klečení bolest kolen a jiným bolest nártů.

Problém nártů je věcí zvyku, kromě toho pomůže toto:
Podložte si nohy kousek nad kotníky, aby noha nebyla připlácnutá nártem k lodi. Chce to něco měkkého, třeba molitan.
Vyzkoušejte si různé typy obuvi, nejpevnější nebývají nejlepší.


Kolena bolí spíš v závislosti na jejich stavu, pro zmenšení bolesti pomůže:
Zapření o pevný blok pěny vpředu
Vyzkoušejte neoprénové kalhoty různé velikosti a délky, do plochých zavřených lodí jsou většinou lepší holé nohy (v suché lodi je celkem teplo)

A ještě jedna rada: V singlu i deblu se dá udělat opravdové pohodlí obložením tenkou pěnou, kolem kolen hezky vytvarovaný tlustý blok. Nemusí vás držet jen popruhy, pohybu kolen ve směru dopředu i směrem k sobě zabrání pěnové bloky, nohy bolí taky mnohem míň.

Osobní zkušenosti:

  • Dřív jsem jezdil turistiku v pevnějších botách s gumovým nártem typu HIKO Rafter. Po vytunění lodi se mi mnohem líp jezdí v neoprenových ponožkách nebo na jednom místě (kanál) bosky.
  • V deblovce vzadu jsem i při velmi kvalitním klečení pořád jakoby visel na popruzích - bez nich bych ujížděl dopředu. Pohodlí se velmi zlepšilo, když jsem si do úrovně kolen vlepil dva klíny, které mi přesně vymezují prostor pro nohy.
  • Pro delší plavby si někdy podložím nárty molitanem.
  • Pro děti mám v lodi extra bloky na suchý zip, takže si tam nacvaknou “dětské klečení” a to i jim drží nohy ve správné poloze.
  • Při sjíždění řek asi tak jednou za půl hodiny vylezu a nohy si protáhnu, většinou se to sejde s prohlídkou těžšího místa a dalšími potřebami, takže to nevidím jako problém. Dokonce je to klad - hodně řek jezdíme sami a kvůli protažení nohou se mnohem snáz rozhoduju k prohlídce jakéhokoliv místa, kde nevidím, kudy a jak projet.
  • Sjel jsem i mnoho “letních” řek na slalomce s vyšším sezením. Při dostatku vody to stálo za to i na nejvolejovitější Sázavě, kde jsme si to pod šlajsnami vynahradili. Asi tak pátý den nohy opravdu bolely trvale, tak jsem pak třeba několikrát denně asi tak kilometr seděl na palubě. To byla ale ještě doba vlaková.

Návrat na začátek stránky